Jdi na obsah Jdi na menu
 


Trpěl jsem paranoickou schizofrenií mnoho let

 

klauz-pred-a-po.png

Do svých 19 ti let jsem o tom ale nevěděl. Symptomy schizofrenie byly takové, že jsem měl vidění a slyšel jsem hlasy. Přemýšlel jsem nad mnoha násilnými věcmi a zároveň si je představoval ve své mysli. Viděl jsem, jak všechny ty akty násilí provádím, jako například zabíjím lidi, znásilňuji ženy, strkám lidi do kolejiště. Také jsem přemýšlel nad tím, že skočím pod vlak, nebo že skočím z balkónu, či útesu. Měl jsem období, kdy jsem ze strachu s těchto myšlenek nebyl schopen přiblížit se k vlakovým stanicím. Jednou jsem dokonce vystřelil dítě z katapultu. Tyto vidění a myšlenky mě neustále mučily v mé mysli. Jediné co jsem proti tomu mohl dělat, bylo poslouchat hudbu, nebo se dívat do země, abych se trochu rozptýlil. Když jsem zvedl oči ze země, objekty se začaly pohybovat, bez toho aniž bych něco dělal. Auta bouraly a vybuchovaly, to samé se dělo na obloze s letadly.

     Další symptomy paranoie byli takové, že jsem měl pocit, když jsem se k večeru vracel domů, že druzí lidé venku mě chtějí zabít, velmi snadno jsem tomuto strachu podléhal. Měl jsem strach z létání, byl jsem přesvědčený o tom, že letadlo bude mít nehodu, nebo že jej unesou teroristé a vyhodí jej do povětří. Několik dní předtím, než jsem začal s léčbou, jsem měl autonehodu, a po té jsem se bál řídit. Nemohl jsem chodit přes mosty nebo stát ve výškách, protože jsem si nebyl jist, jestli mě někdo nestrčí přes okraj. I když jsem tam byl úplně sám. V určité době, jsem byl přesvědčen o tom, že venku před mým bytem jsou lidé se zbraní, leží na zemi a jsou připraveni mě přes okno zastřelit. Kdokoli se na mě podíval, myslel jsem si, že je naštvaný a chce mně zabít, i když to tak vůbec nebylo. Také, když jsem měl s někým schůzku a on nepřicházel, hned jsem byl přesvědčený o tom, že je mrtvý a už jej nikdy neuvidím. Pokaždé jsem se musel potýkat s hroznými emocemi, když člověk ztrácí své milované. Věděl jsem, že paranoia může přijít kdykoli jsem vyšel ven z bytu, stačil jeden špatný zvuk. Věděl jsem, že se před tím neschovám, že to může být cokoli. Jako jednou když jsem uslyšel psí zaštěkání a najednou jsem věděl, že mě ten pes chce zabít. Stávalo se mi, že když jsem šel někoho navštívit, a přišla na mě paranoia, musel jsem se otočit a odejít zpátky domů. Protože jsem znal úzkost a ten stav, kdy paranoia přichází, moje tělo bylo vždy ve střehu. A protože jsem byl pořád napjatý, bylo snadné paranoi kdykoli propadnout.

     Protože jsem po mnoho let své emoce popíral a snažil se je ignorovat, dospěl jsem do stavu, že jsem myslel, že vybuchnu a začal jsem se řezat. Cítil jsem potřebu nějakým způsobem uvolnit napětí, proto jsem tíhnul k sebepoškozování. Bolest, kterou jsem si způsoboval, mě uvolňovala a cítil jsem se při tom dobře. Měl jsem to rád, ale neřezal jsem se často, jen když jsem byl na pokraji zhroucení.

     Léky, které jsem bral, sice pomáhaly, ale jen na některé symptomy. Proti paranoie vůbec nezabíraly.

     Všechno se změnilo, když jsem začal chodit do církve. Kamarád se mě zeptal, jestli s ním nechci jít. Poprvé, co jsem přišel do církve, jsem ucítil neuvěřitelný klid a pokoj, který se rozlil po celém mém těle a mé mysli. Nepamatuji si, že bych před tím něco takového zažil. Obvykle, když jsem přišel na nové místo, které jsem neznal, a kde bylo mnoho lidí, cítil jsem úzkost, ale v církvi ne. Tam jsem cítil jenom pokoj.

     Pocházím z rodiny, kde se o křesťanství nemluvilo, takže všechno, co jsem v církvi slyšel, bylo pro mne nové. A když jsem souhlasil s tím, že se přidám k biblickému studiu, bylo to víc, než jen rozšíření mého vnímání a poznání toho, co křesťanství vlastně je. Bylo to poznání samotného Boha! V té samé chvíli jsem se viděl jako ateista. Moje sebepoškozování byla cesta, jak se potrestat, když jsem udělal něco zlého a cítil jsem se špatně, fantazíroval jsem o tom, jak nejlépe umřít, jak bych chtěl nejlépe ukončit svůj život, kdybych si mohl vybrat. Jako metalista jsem chtěl umřít za zvuků kapely Iron Maiden - pomalá smrt, kdy bych vykrvácel v bolestech a agónii by byla perfektní platba za to, co jsem ve svém životě napáchal zlého a věděl jsem, že to bylo špatně. Ale když jsem se dozvěděl, co Ježíš udělal na kříži, a že mě Bůh miluje, jaký jsem se všemi svými nedostatky i mentálními problémy, rozhodl jsem se, že uvěřím Ježíši, protože nemusím umřít takovou smrtí. Nebyl jsem přesvědčený o tom, že Bůh skutečně existuje, ale myšlenka ´´Ježíš´´ bylo to, čemu jsem začínal věřit.

     Když jsem se stal křesťanem, stále jsem se potýkal se svou nemocí, ale jednou v neděli po bohoslužbě jsem se modlil a i přesto, že jsem hned necítil nic mimořádného, jsem v průběhu dne pocítil, že jsem vyléčen ze svých úzkostí a paranoie. Od té doby, kdykoli jsem se ocitl v situaci, ve které bych normálně měl paranoiu, se nic nestalo. To mě přesvědčilo o tom, že Bůh skutečně existuje. Nikdy už jsem neměl podobné stavy od té doby, co jsem se za to pomodlil.

Také jsem byl pomalu vyléčen ze schizofrenie, pozvolna jsem byl osvobozen od všech symptomů, kterým jsem předtím podléhal.

Dnes po šestnácti letech jsem úplně osvobozen a nemusím brát žádné léky, trvalo to ale čtyři a půl roku, než jsme se s psychiatrem dopracovali ke snížení dávky ze 700mg na 0.

Dnes jsem svobodný a mohu dělat věci, o kterých jsem předtím ani nesnil. Nemyslel jsem si totiž, že by byly možné. Mohu lítat letadly bez obav, udělal jsem si řidičský průkaz a velmi rád řídím. Těším se na další výzvy!

Díky jeho milosti a lásky jsem byl uzdraven.

Klaus N.