Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vánoční kázání pro kostelík v Císařském

pf-2020.pngDnešní dny jsou pro nás  odkazem na narození Pána  Ježíše Krista. Narodil se  v době římské nadvlády nad  židovským národem, který byl  v té době poroben již více než  60 let. Období vánoc není  vzácné pouze pro nás, ale také  pro Izrael, který slaví svátek  Chanuka, jenž je připomínkou  obnovení druhého chrámu  v Jeruzalémě a nabytí svobody  po období dlouhých staletí pod   nadvládou Asyřany,  Babyloňany, Peršany a nakonec Alexandrem Velikým.

 

Vánoce i Chanuka mají něco společného, v ústředí těchto svátků je oslava svobody. Svobody od poroby, otroctví, útlaku, vlády někoho nad někým. Židé zapalují devíti-ramenný svícen, křesťané čtyři svíce každou neděli od začátku období adventu. Světlo vždy připomíná, že každé období temna může být světlem poraženo, protože světlo tmu vytlačí.

 

Před narozením Ježíše prorokoval prorok Zachariáš, svému synu Janu Křtiteli: A ty, dítě, budeš nazváno prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit jeho cesty, dát jeho lidu poznat osvobození v odpuštění jejich hříchů pro niterné milosrdenství našeho Boha, v němž nás navštíví jako Svítání shůry, aby se ukázal bydlícím v temnotě a stínu smrti a přivedl naše nohy na cestu pokoje."

 

Vedle všech těchto slov vynikají slova: pro niterné milosrdenství našeho Boha, v němž nás navštíví jako Svítání shůry…

 

Před vánocemi jsem dostal hezké přání od jednoho z našich bývalých studentů v programu. Napsal: „… moc krásné vánoce i nový rok… tobě i tvé rodině a službě, kterou děláš… dvakrát jste mě vytáhli, díky Bohu ze *,  a za to jsem moc vděčný“. Odpověděl jsem mu: „… víš, že tě mám rád, z * ses škrábal s Boží pomocí a snad i naší sám, jsi v tom odvážný! Ať jsou ti vánoce časem připomínání, že žádná temnota není  dost  temná pro světlo, které svítí těm, kteří se před ním neschovávají! 

 

Myslím, že všichni často potřebujeme světlo do svých dní. Zkusme si představit staletí poroby a útlaku, pod kterým židé žili. I my máme tuto zkušenost v rámci našich dějin. Ale stejně jako národ trpí nesvobodou, tak i jednotlivec nebo rodiny můžou trpět útlakem. Princip útlaku je vždy stejný, někdo nebo něco nám vezme svobodu. Děláme to, co nechceme, žijeme v tom, co jsme si nevybrali.

 

Mnoho proroků ohlašovalo příchod mesiáše, někoho, kdo z nás sejme útlak. Židé čekali vojevůdce, a tak se pro ně hrdinou stali bratři Makabejští, kteří na téměř 80 let vydobyli pro Izrael svobodu. Když se ale narodil Ježíš, příslušník jejich vlastního národa, nerozeznali v něm spasitele, očekávali vojevůdce, který je vysvobodí od „Říma“.

 

Když se Ježíš narodil, andělé a nebeské zástupy nad ním prohlásili toto: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle." Vždy jsem se zamýšlel nad tím, proč bude pokoj náležet „lidem dobré vůle“, ale myslím, že je to jednoduché. Z psychologie víme, že vůle znamená chtění. Chtít dobro pro druhé přináší pokoj. Chtít dobro vede k laskavosti a lásce, důvěře a naději. Chtít dobro znamená ho hledat, a proto, abychom jej našli, potřebujeme světlo, potřebujeme vidět tam, kde je dnes možná temnota.

 

Svoboda, kterou nám Ježíš přišel nabídnout, není od druhých, kteří nás utlačují, ale od nás samotných. Od naší zloby, od našich předsudků, od našich křivd, které jsme spáchali proti druhým nebo druzí proti nám. Je to On, který nám může dát sílu opustit hněv, být laskavý ke svým nepřátelům, zastat se chudého a utlačovaného, je to ON, který nám dá sílu opustit nevěru, zanechat pomluv, nebát se o sebe. Je to ON, který může dát našemu životu smysl v užitečnosti, je to ON, který nám může pomoci překonat bolest, ztrátu, nemoc.

 

A  konečně, je to On, který díky proměně každého z nás, může proměnit celý národ. Proroci neprorokovali vojevůdce, který nás „zachrání“ od vnějších utlačovatelů, ale toho, který „obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych až přijde, neranil zemi prokletím“, a tím se promění společnost.  Laskavost a láska jednotlivce má vliv na svět kolem něj, a jaký vliv pak má, když i ten, který je vůdcem, nechá světlo Ježíše proudit do svého srdce. Příkladem může být náš první president T. G. Masaryk, o kterém  Karel Čapek po jeho smrti napsal: „Věřil prostou a krásnou vírou v Boha a boží řízení na zemi. Věřil, že vše, co se děje, má svůj smysl a směřuje k dobrému, věřil v nesmrtelnost lidské duše a v každém člověku ctil rovnost a svobodu té nesmrtelné duše… jeho cílem bylo sloužit božímu pořádku a lásce Ježíšově. Nehlásal víru, nýbrž podřídil jí svůj život. Miloval skrze víru, myslil skrze ni a jednal skrze víru… byl to moderní, kritický, střízlivý duch vědeckého školení a mozku, který evropské tradice sloučil v prostotě a láskyplné věřivosti učedníka Ježíšova…“

 

Ježíš, který se narodil a je stále přítomen, se může stávat našim světlem vždy, když zapálíme svíci modlitby v našem srdci, vždy když hledáme dobro, když milujeme, pak bude jeho darem pokoj v našem srdci, vztazích a nakonec i národě.

 

I proto se  modlíme: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé…“