Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jaké jsou předpoklady pro "nesení ovoce?""

20. 2. 2020

Předpoklady pro nesení ovoce

 

Když Ježíš svým posluchačům vyprávěl podobenství o rozsévači, končil větou: Ještě jiná (semena) však padla na dobrou půdu a vydala úrodu - některé stonásobnou, jiné šedesátinásobnou a jiné třicetinásobnou“. Všechno co děláme, ať již v osobním životě nebo v rámci svého profesního zaměření děláme proto, aby to přineslo nějaké výsledky. Myslím si, že je jen málo lidí, kterým je jedno, jestli budou úspěšní v tom, co dělají nebo ne. Chceme mít dobré manželství, chceme, aby naše děti byly úspěšnější, než jsme my, chceme, aby naše životní úroveň neklesala, chceme růst v profesním životě, chceme, aby naše podnikání přinášelo zisk, chceme, aby služba v církvi nebo lidem nesla ovoce.

 

Když něco na zahrádce zasadíme, není to proto, abychom nic nesklidili. Aby to co děláme, přineslo „ovoce“ musíme se soustředit na čtyři věci. Za prvé připravit semeno k zasetí a  zasít, za  druhé podpořit zaklíčení,  což ale znamená především připravit půdu, za třetí podporovat průběžně růst zaléváním a za čtvrté, vědět kdy sklízet. Každé toto období má svá specifika a je dobré je promyslet a plánovat ještě předtím, než se pustíme do jakékoli práce.

 

Celé podobenství se týká toho, když Ježíš mluvil k lidem, ale jeho slova ne vždy přinesly ovoce. Slovo to jsou jen informace, vždy je nutné s nimi nějak pracovat, ale…

 

snimek1.jpg

 

Jak se to stane, že některé informace  (semeno) v nás zapadnou (slyšíme je a mají schopnost růst), zatímco jiné téměř ani nezaregistrujeme. Závisí na tom, co v nás zůstane, náš osobnostní růst nebo na tom, co zachytíme, nezáleží. A pokud na tom záleží, co můžeme udělat proto, abychom informace pouze neslyšeli, ale aby v nás „zaklíčily“ a začaly přinášet nějaký efekt (ovoce)?

K přemýšlení o tomto tématu mně přivedlo jednak místo v bibli, kde Ježíš říká podobenství o rozsévání a dále jej svým učedníkům vysvětluje, ale také mé osobní přesvědčení, že na informacích, které v našem životě „zaklíčí“, velmi záleží. Velmi rád poslouchám různé podcasty, především z vědy. Jsem fascinován lidmi, kteří přijdou na něco, co ovlivňuje miliony životů. Většinou mají jedno společné, stále hledají a spojují nové poznatky, snaží se najít odpovědi na otázky, nevzdávají se, stále něco studují a jejich vlastní pohled na svět je: „stále toho víme málo“. 

V praxi také vidím na našich studentech, kterým pomáháme ze závislostí, že jsou často ovládáni nějakým „životním programem“, který, ačkoli je v pozadí jejich chování, do značné míry ovlivňuje jejich reakce na „svět“ kolem. Jakoby v nich bylo něco v minulosti zaseto, co jim říká, jak mají žít, jak mají myslet, jak se mají cítit. Vypadá to, že slova s jejich konkrétním významem, která slyšeli a která dále spojena v myšlenky,   „pravdy“, spolu dohromady vytvářejí software – „životní program“ jejich přístupu k sobě samým, k  lidem kolem nich, k jejich vztahu k prostředí, ve kterém žijí a žili, postojům k všemožným oblastem života a to i k těm, které se jich osobně nedotýkají.

Opírám se o text  z evangelia Jana, že slovem je stvořen náš svět a slovy jej dále tvoříme.  Z tohoto ohledu je velmi důležité co přijímáme, ale také to, co my druhým sdělujeme. Proč se ale některá slova stávají tím, co určuje náš život, zatímco jiná jen kolem nás proletí? Záleží to na jejich významu nebo na nás samotných? Kdo rozhoduje o tom, která slova v nás zaklíčí, a která naopak nepřinesou žádný užitek? Můžeme ovlivnit to, jak a jaké informace přijímáme?

Ježíš ve svém podobenství definoval 4 druhy půdy. Půdu podél cesty, půdu na skalnatém podloží, půdu, která je zarostlá trním nebo plevelem a nakonec dobrou půdu. Myslím, že tyto obrazy se dají chápat jako typologie různých charakteristik člověka, jejich schopnosti v danou chvíli slyšet, zpracovat a začlenit to, co slyší do jejich „životního programu“. Proč to zmiňuji? Často mluvíme k lidem a oni nereagují.  Často něco slyšíme, ale nic to v nás nedělá. Také ve chvíli kdy k nám někdo mluví, můžeme minimálně zpětně zjistit, proč nic z toho, co bylo „zasíváno“, nepřineslo užitek. Případně se můžeme zamýšlet, jak mít svou „půdu“ vždy připravenou pro toho, kdo „rozsívá“ slovo o Království Božím. 

Pokusím se tedy popsat čtyři druhy půdy, tak jak je chápu.

Půda u cesty. Lidé, kteří jsou charakterizováni jako ti, jejichž půda je kolem cesty, jsou lidé, kteří mají jasno, ví, kam jdou, mají už vytýčený směr své cesty, jdou za nějakým předem definovaným cílem a je pro ně zdržením, když se musí zabývat něčím, co by je rozptylovalo. Pokud k takovým lidem někdo mluví, slyší to, dokonce je to může nějak emocionálně oslovit, ale nemohou tomu porozumět, protože to velmi často nezapadá do směru, ve kterém jdou, a navíc by je to zdržovalo. Ježíš tento typ půdy zmiňuje jako první,  myslím, že ne nadarmo. Pravděpodobně je to nejčastější příčina toho, proč z informací nebereme užitek a v podstatě neneseme ovoce. Informace nezapadají do rámce našeho života, cesty, ale také například nevíme, k čemu by nám v tu chvíli mohly být k užitku a tak si je necháme ukrást.

Nedávno jsem jel autem s ženou na výlet, už dlouho jsme spolu nikde nebyli a tak jsem se na to těšil. Jeli jsme do hor, na místo kde jsou nádherné skály. Při cestě autem jsme v jednom místě míjeli člověka, který ležel na chodníku. Byl starší, vypadal jako bezdomovec. Než můj mozek informaci zpracoval, uběhlo asi sto metrů, během kterých se tato informace snažila „zaklíčit“. Nicméně také kolem kroužili „krkavci“, kteří se ji snažili ukrást. Jejich metoda byla jednoduchá, snažili se mi dát vedle sebe cíl mé cesty a případné komplikace na jeho dosažení, v případě že zastavím. Jako podpůrné informace přidali pár vět typu, je opilý, je to bezdomovec, stejně mu teď nemůžeš nijak pomoci. Vzpomínám si na jinou situaci, kdy jsem jel s kamarádem, jeho i mojí ženou z Prahy z divadla. Bylo kolem půlnoci a na zemi vedle silnice ležela raněná srna. Všichni jsme chtěli domů, před námi byla ještě více než hodina cesty a druhý den jsme všichni vstávali do práce. Kamarád po chvíli zastavil, zjistil co je se srnkou, našel myslivce a my jeli dál. Půl hodina. Chvíle, kdy se rozhoduje o změně směru a někdy o životě a smrti. Z mého opilého bezdomovce se vyklubal nemocný pán, který upadl a neměl sílu vstát. Pomohl jsem mu vstát. Domů chtěl jít mermomocí po svých. To, co se ale rozhodně změnilo, byl můj směr v tu danou chvíli. Možná bych se do hor nedostal, kdyby skutečně potřeboval pomoc s odvozem a případně další asistencí, a je jedno jestli to byl nemocný člověk nebo alkoholik. Přesně tak může informace změnit směr našeho života, ale i životů druhých kolem nás, pokud zastavíme. Paradoxně totiž až po-té můžeme té informaci porozumět. Nelze ji poznat a pochopit „za volantem“.

Lidé, kteří nejsou ochotni zastavit, neporozumí. V bibli je také jiný příběh, který Ježíš vyprávěl. O muži, kterého na cestě z Jeruzaléma do Jericha přepadli. Míjeli ho tři lidé, ale jenom jeden zareagoval na informaci, kterou měl před očima tím, že „zapadla“. Místo toho aby muže obešel a šel si za svým, změnil směr své cesty a toho muže zachránil. Na tomto místě nechci tvrdit, že nemáme mít cíl. Spíše je otázka kdo a jak náš cíl definuje J

 

Skalnatá půda. Na tokové půdě sice něco vyroste, ale velmi záhy to usychá. Stačí, když vyjde slunce. Ježíš tady mluví o tom, že tito lidé jsou otevření, velmi rychle slovo přijímají, dokonce velmi rychle vzejde. Tito lidé jsou většinou nadšení z toho, co slyší, moc o tom nepřemýšlí, slyší jen část, která jim přináší dobré pocity, ale informace nemá kam zapustit kořeny.

V prvním žalmu je obraz stromu, který, pokud je zasazen v blízkosti zdroje vody, pak jeho listí neuvadá a přináší ovoce. Naopak strom, který nemá dostatek vláhy, usychá. V žalmu se voda přirovnává k hloubání v Božích zákonech místo toho, abychom přijímali rady lidí, kteří se řídí pouze vlastním úsudkem. Líbí se mi také obraz svítícího slunce. Je to jakoby vysvitlo světlo něčeho nového. Žár (emoce) nové myšlenky zastíní to, co už jsme slyšeli. A je to tak. Lidé tohoto typu jsou stále „uchvacováni“ něčím novým. Nemají směr, zůstávají na místě, nevyvíjí se. Místo toho, aby šli do hloubky, jsou povrchní.

Pokud máme nést „ovoce“ v jakémkoli oboru naší činnosti, potřebujeme jít do hloubky. Potřebujeme se učit a zjišťovat zákony, na kterých je daný obor, činnost postavena. Nadšení a radost k tomu, aby něco vyrostlo a bylo trvalé, nestačí. Čím větší je strom, tím hlubší kořeny potřebuje. Pokud chceme, aby to, co budujeme, bylo trvalé a rostlo, pak i informace a jejich porozumění musí být stálé hlubší.

 

Nevyčištěná půda od bodláků a plevele. Nedávno jsem měl seminář na téma „předcházení vyhoření“. Nechci se tímto tématem příliš zabývat, ale vyhoření je většinou založeno na nezvládnutém řetězci stresů, který se nakonec nakupí a vezme nám chuť ze života, tak jak jej žijeme. Lidé, kteří procházejí tímto obdobím svého života, už jsou velmi málo schopní slyšet informace, které by jim pomohly. Většinou je to tak, že hledají formy úniku. Často přichází změny partnerů nebo rozvody, změny práce, změny sociálních skupin, změny v zvycích, hledání formy „oživení“ často v nebezpečných činnostech. Příčinou je, že někde na cestě, informace, které jim měly být ku pomoci, byly pod tíhou „nutností“ ušlapány, udušeny, překřičeny. To co vyrostlo a získalo navrch, je trní – zde symbolem „útrpného“ života beze smyslu. Tito lidé často říkají: „Já vím, měl bych… Jo jo, udělám to, ale teď nemám čas…“ V jejich životech je příliš mnoho „starostí“, které musí řešit. Na modlitební život nemají čas, protože stejně to, co by jim Bůh řekl, by nebyli schopni v tom všem fofru realizovat. Druhým případem jsou lidé, kteří si v osobním životě nedělají pořádek. Nemají čas na to, aby čistili půdu od „plevele a trní“. Raději své poklesky, omyly, slabosti zakrývají, často se vymlouvají: „To ne já, ale… kdybych měl jiné možnosti… počkej… na to nemám…“

 

Půda připravená pro setbu. O dobré půdě se dá říct především to, že není ani jednou z těch předešlých. Není to půda podél cesty, ani na skalnatém podloží, ani zarostlá plevelem. Zajímavé je, že jediným rozdílem mezi trním a plevelem zarostlou půdou je v tom, že ji někdo „rekultivoval“. Tedy jednak zbavil plevele, ale také do ní dal živiny, které jsou důležité pro růst rostlin, v našem případě pro zaklíčení informace a volnému prostoru pro růst. Další důležitou charakteristikou této půdy je, že na ní někdo stále pracuje, stále ji někdo kultivuje (odstraňuje trní a plevel, kypří a zásobuje živinami). Vždycky se ptám našich učitelů a poradců v programech Teen Challenge na to, jaké je prostředí, ve kterém poradenství nebo výuka probíhá.

Existuje mnoho srovnávacích studií, které porovnávají kvalitu školství v různých zemích. Nezapomeňme, že Ježíš byl také učitel svých učedníků. Ukazuje se, že různé země jsou různě úspěšné (věda, hospodářství, kvalita života…), a vše záleží na několika věcech. Na jedné straně je to motivace studentů se učit a na druhé straně způsob jakým se  informace k studentům dostávají a jak moc jsou studenti schopni informace využívat v praxi. Když my pracujeme se studenty v programu, vždy se učitelů a poradců ptám: „To co jim předáváte, potřebují to k něčemu? Ví oni i vy k čemu informaci použít nebo jak informace spojit? Je forma jakou to integrují do svého života pro ně přirozená? Víte jak s informacemi, které dostávají, pracují? Odpovídá míra informací jejich momentálnímu poznání? Mají dost podnětů a pomůcek k tomu, aby mohli s informacemi pracovat samostatně? Mají na čem stavět? Jak si ověřují platnost dané informace prakticky? Jak zjišťují, zda nedělají chyby? Co studenty rozptyluje? Vy sami (poradci a učitelé), vzděláváte se, připravujete se na to jak pracovat s předáváním informací“?

Vzpomínám si, jak jsem se ptal našich dětí, jestli je baví chodit na nedělní besídku. Nerad bych aby to nyní vyznělo jako kritika. Chodily tam rády, ne však pro informace, ale pro vztahy s ostatními dětmi a učitelkou. Přemýšlel jsem, proč je vlastně informace, které dostávají, nebaví nebo je hned zapomenou? A, musí to děti bavit, aby se k nim informace dostaly a zapustily své kořeny? Jednoznačně jsem dospěl k závěru: Ano. Bavit totiž neznamená pouze zábavu, ale také zaujetí. A myslím si, že pro tento typ „půdy“ je nejcharakterističtější slovo právě „zaujetí“. Zaujetí znamená, že jsem zajatec touhy poznat, zajatec pozornosti, zajatec trpělivosti, zajatec spolupráce, mé uši jsou zajaty nasloucháním, mé srdce je v zajetí učitele a předmětu jeho učení, jsem zajatec touhy mít odpovědi, jsem zajatec touhy po přinesení ovoce. Jinými slovy dobrá půda je charakterizována silnou motivací a z vnějšku dostatečně kultivována. Když se vrátím k podobenství. Ježíšův styl učení by se dal charakterizovat: vystavoval své učedníky otázkám, spojených s jejich vlastním životem, které jsou nějakým způsobem provokativní, těžce uchopitelné, o kterých nikdy takhle neuvažovali, či nebyli vystaveni potřebě najít na ně odpovědi.  Neodpovídal okamžitě, vždy jim nechal prostor udělat chyby. Díky tomuto přístupu to v nich vyvolává vlastní potřebu se ptát, potřebu najít odpověď. Začínají se ptát nebo rovnou zkoušet nějaké metody, někdy selhávají, ale vždy nakonec dostávají informace, které mohou integrovat do svého „životního programu“. Důležitým prvkem Ježíšova přístupu je, že byl založený na vztahu lásky. Je to možná paradox, ale pro integrování informaci, je nutné, aby ten kdo je má přijímat cítil bezpečí. Aby byl proces učení efektivní, nesmí student pociťovat ohrožení a to, co se učí, musí mozek vyhodnotit jako smysluplné. Vzpomínám si, když jsem byl prvně vystaven otázce profesorky na vysoké škole. Jako první věc, kterou jsem v sobě řešil, nebyla odpověď na její otázku, ale to jestli se pokusem o odpověď neztrapním. Půda pro integraci jakékoli odpovědi by byla nepoužitelná, kdybych se svého strachu nezbavil. V praxi to byla naše profesorka, která nám všem pomohla se toho strachu zbavit a to jednoduše tím, že nikdy špatnou odpověď nekritizovala, jen se vždy zeptala, proč si danou věc myslím. Hodnotila naše chyby jako cestu k poznání ne jako vyjádření naší neschopnosti a hlouposti.

 

Nakonec, je zřejmé, že základem je to jestli a jak přijímáme informace, jak s nimi pracujeme, abychom byli efektivní v nesení ovoce, aby výsledek naší práce byl násobkem toho, s čím začínáme,. Bez informací nelze nic postavit. Když Ježíš ukazuje učedníkům na to, jaký je rozdíl mezi hloupým a moudrým stavitelem domu – přeneseně mezí tím, kdo nese nebo nenese ovoce, říká v podstatě toto: moudrý stavitel se řídí plánem „architekta“, hloupý si to udělá po svém. V doslovném znění to je takto: „Každý, kdo ke mně přichází a slyší má slova a činí je, ukáži vám, komu je podobný. Je podoben člověku stavějícímu dům, který kopal do hloubky a položil základy na skále. Nastala povodeň, na ten dům se přivalila řeka, ale nemohla jím otřást, protože byl dobře postaven“. Lukáš 6:47 CSP

Kdo má uši slyšení, slyš…

Petr Král