Jdi na obsah Jdi na menu
 


Srdce studené jako kámen

18. 6. 2007

Kapitola první

Přichází anděl smrti

Tahle tma byla přímo ohlušující.

V drogami způsobeném smrtelném šílenství jsem uvnitř uslyšel hlas"To je právě ono, Steve."

Bdím - nebo snad spím? Jsem teď v reálu nebo zrovna halucinuji?

Mé tělo se pomalu probralo ke konvulsím. "No ovšem, tohle musí být skutečnost! Právě umírám." - pomyslel jsem si.- "Prostě jen dovol, aby se to stalo, jako cokoliv jiného ve tvém životě. Dovol, ať vejde smrt."

Myšlenka na smrt, na sebevraždu, už po měsíce plnila moji mysl den co den. Myšlenka vypadnout z toho bolestivého kolotoče vězení, zmatku, nenávisti, samoty, zranění a smůly přinesla aspoň nějaký náznak naděje a útěchy: drogy už dávno žádné vrcholné prožitky přinést nedokázaly, sotva stěží dokázaly svou mlhou na chvíli zahalit trápení a ani to ne nijak moc. Naděje, láska nebo starost o někoho odešly už dávno. No ovšem, zcela jistě zde mohla být útěchou smrt.

"Jenže to vůbec není takové, jak jsem si to představoval" - myslel jsem si.-"Pořád jsem měl za to, že smrt je něco pokojného - že je vysvobozením. Co je to tedy, ten hrozný oblak tmy a bolesti, který mě začíná pronikat?"

Začínalo se rozednívat a vtom se mé nohy i ruce divoce roztřásly, tak, že jsem nemohl ani vstát a ani jsem nedokázal odpočívat. Namísto toho, aby přicházela pokojně, byla smrt svíravá a škrtící.

"Nemohu dovolit, aby se to stalo. Bojím se. Co mi smrt udělá?"

Nejreálnější věcí se v této chvíli stal strach. Zakusil jsem již ze všech možných zkušeností, jaké v životě člověk může mít. "Proč jsem teď tak vyděšený?" Ta část tmy, jaká mne pronikala, se zdála říkat "No jen se vzdej, vzdej se, vzdej se."

Mohl jsem však cítit doslovné zlo, jaké z toho pramenilo - jeho stravující, pohlcující smrt. "Ne! Ne!" Křičel jsem. I když se mé tělo stále svíjelo v divoké agonii, jedna část mě samotného chtěla umřít, zatímco druhá část chtěla žít, strach jaký jsem prožíval, mě motivoval k životu, k energii. Slabě ale stále, jsem začal bojovat, abych žil. "Ne, ne, já opravdu nechci umřít. Mami, mami, prosím, pomoz mi!"

Minuty se táhly jako celé hodiny než má matka přišla do pokoje.Jen stěží jsem mohl poznat, že je tu, protože moje oči se nedokázaly jasně soustředit a stále mnou kroutila křeč.

"Synu, synu" - křičela strachy "Co je to s tebou? Jsi zalitý potem a třeseš se!" Teprve když se její ruka dotýkala mé ruky a mého čela, jsem si dokázal uvědomit, že moje srdce tluče jako zběsilé. Pro tuto chvíli její dotek přinesl trochu úlevy do mé zdivočelé mysli.

"Hned ti přinesu studený obklad na čelo." Zatímco jsem čekal až se vrátí, po mé tváří se skutálelo pár slzí. Co se mi to jen stalo?

"Je mi horko. Ne. Je mi zima." Láhve se studenou vodou způsobily, že se mé tělo začalo nemotorně třást, zatímco z mého čela se řinul pot. Slzy v množství, jaké jsem dosud nepoznal, mi tryskaly z očí a po tváři mi splývaly dolů. Zatímco mě máma balila do přikrývky a potom když hladila mé čelo, úpěnlivě jsem se snažil ji zahlédnout.

"Co se mi to stalo, mami? Umírám ! Já umírám!" Křičel jsem znovu a znovu. "Pomoz mi, mami! Pomoz mi, mami! Zastav tu bolest! Zastavte někdo tu bolest!

Nevěděl jsem ani já, ani moje máma, jak se tu bolest dá zastavit. Máma mi zkoušela udělat pohodlí, avšak její úsilí přineslo vždycky jen momentální úlevu. A pak znovu a znovu nervózně šeptala:"Je mi to líto, Steve, je mi to tak líto. Opravdu nevím, co mám dělat. Tak bych ti chtěla pomoci!"

"Stačí, když tu budeš; zůstaň tu se mnou" -žadonil jsem. Temný oblak smrti na mne začínal znovu sahat. Každou unci úsilí, jakého jsem byl ve své mysli schopen, jsem musel přivolat, abych byl schopen se soustředit na mámě. Každý kus nábytku, každý obrázek, každá věcička v mém pokoji, všechno bylo přikryto smrtí. Zdi cválaly sem a tam. Byla to noční můra plná děsu, zatímco jsem byl vzhůru.

Všechno to pokračovalo celý den až do večera, zdálo se to táhnout však celou věčnost. Opravdu, déle už jsem vydržet nemohl. Mraky smrti si se mnou hrály. A celou tu dobu přetrvával také hlas zla.

"Vzdej se, vzdej se...Není cesty úniku. Tvůj život je pryč, Steve. Déle už nebude. Je čas s tím skoncovat. Dovol, že ti pomohu."

Náhle hlas ničitele, který jsem měl za svůj vlastní hlas, který však mnou vládl všechna ta léta klamu, promluvil pravdu a takto jsem jej rozpoznal.

"Ty mi vůbec nepomáháš, ty mě ničíš! " zařval jsem "Ty jsi ten Ničitel!"

Až nakonec jsem byl schopen rozeznat ten zlý hlas jako zlý. Ale co teď? No a co, že jsem věděl, že je zlý? Ještě stále jsem neměl možnost žádného ulehčení, žádné útěchy. Máma mně pomoct nemohla a nedokázal jsem se vypořádat s myšlenkou, že by mne v téhle beznadějné situaci měli vidět můj bratr a sestry.

Stejná bolest a tatáž agonie se opakovaly po celé dny. Přestože mi máma usilovala pomoci, třesy přetrvávaly a neustále jsem se svíjel bolestí. Dny nebyly o nic méně bolestivé než noci. Byly to nekonečně dlouhé tři noci a dny. Máma u mně seděla hodinu po hodině, avšak smrt mě neopustila. Fyzicky hmatatelná přítomnost zla - s určitostí jsem věděl, že jsem jí byl nadosah a jak lehce se mne mohla zmocnit navždy.

Moje myšlenky se vracely zpět do dětství. Kdybych jen dokázal rozeznat tento hlas už tehdy...

Kapitola druhá

Dva hlasy nad mísou s koblihy

"Steve," volala máma,"Co kdyby jsi šel trochu ven se svým bratrem a sestrami?"

"Ne, mami, nepůjdu. Víš, venku je příliš zima."Odpověděl jsem. Nepatrný mráz Alabamské zimy mě donutil k vyhledání bezpečného útočiště mého pokoje s hračkami.

Společnost Lego stavebnic, stavebních bloků, montážní soupravy stačila k vyplnění mé tvůrčí představivosti a já se cítil spokojený a šťastný. Dnes si postavím mrakodrap, kancelář, pak garáž a pak ještě...

Toho dne však moje mistrná práce byla náhle přerušena...skrze mezeru pod dveřmi ke mně přišla vůně tak sladká, tak dráždivá, tak silná...že mé malé tělo ochromila. Lego se mi vysypalo na zem. "Co to tak voní? Odkud to přichází? Musím to zjistit!"

Když jsem vstával, neúmyslně jsem zrušil svou "Empire State Building", ale ani to mi teď nevadilo. Jediné, co se teď počítalo, byl původ téhle vůně.

Ona sladká vůně mě úplně ovládla...Byl jsem jí úplně hypnotizován. Čím blíže kuchyně, tím silněji jsem to cítil.

A hele, tady v kuchyni, kolem sporáku se moje máma skláněla nad velikou mísou, na které bylo 24 těch nejúžasnějších koblížků s čokoládou, jaké jsem kdy viděl. Okamžitě jsem měl plnou pusu slin. Byly čerstvé a ještě teplé a nejlépe ze všeho se hodily k okamžitému snědku.

Můj žaludek zaskučel... v puse jsem měl vlhko. Teď prostě musím mít kobliha.

Podíval jsem se na moji překrásnou, láskyplnou maminku a vyměnili jsme si úsměvy. Velice hezky jsem se zeptal,"Mami, mohl bych si vzít nějaký z těch koblížků, prosím?"

Máma se stále ještě usmívala, když odpovídala,"Synu, je mi líto, ale budeš muset počkat. Zbývá jen chvilička k večeři. Neměl bys pak chuť k jídlu."

Říkal jsem si,"Chuť k jídlu? No a? Já bych chtěl koblížky." A tak přemáhaje úsměv jsem zopakoval,"Prosím tě, maminko, já mám na ně takovou chuť teď hned. Co takhle jenom dva?"

Máma stála na svém."Teď ne, Steve. Večeře by potom byla zbytečná, víš?"

V této chvíli se změnil celý můj postoj. Už jsem nebyl jenom hladový. Byl jsem už bez sebe! To, co mohlo uspokojit přemáhající mne touhu, svou vůní bloudilo od mého nosu až do pusy. Pomyslel jsem si, "Kdybych je dostal teď, jsou čerstvé, teplé a měkoučké, kdežto i když počkám, po večeři už budou studené a tvrdé! Mami, proč mi tohle děláš?"

O mámu však ani tak nešlo. Bylo to v mé mysli. Tam vevnitř pokračovala válka. Jeden hlas nebo nějaká síla chtěla, abych se zachoval správně, kdežto druhý hlas prostě chtěl, abych se choval zle a to nebylo jen když šlo o koblihy, to bylo vždycky, když máma nebo táta řekli, že je čas jít do postele, nebo mě poslali se smetím a mnohokráte i jindy.

Jedna síla se zdála chtít mě naučit tomu, že je správné poslouchat rodiče, kdežto ta druhá žádala, abych měl vždycky svou vlastní cestu. Je jedno jakou. Vlastní.

A teď ty dvě síly opět ve mne bojovaly.

Jeden hlas říkal."Uklidni se! Poslechni matku a vrať se do pokoje. Koblihy můžeš mít po večeři."

Druhý hlas namítal, "Tak ty sis ve svém pokoji měl svůj vlastní byznys a potom si přišla ta vůně, která tě vytáhla ven až sem. Je to chyba tvé matky. To ona udělala ty koblihy, takže to, co by měla udělat teď, je, že by ti jich měla pár dát!"

Nebylo pochyb. Vzdal jsem se a poslechl druhý hlas. Teď jen zbývalo si vybrat způsob realizace svého přání. Měl bych předvést mámě šílený záchvat a řvát něco na způsob "Ty mě vůbec nemáš ráda"? Nebo raději šlohnout pár koblížků a sníst je než mě máma stačí chytit.

Ale najednou ten druhý hlas měl daleko lepší nápad:"Počkej, až to máma dodělá. A až vyjde z kuchyně, ty se sem připlaz a několik si jich z té velké porcelánové mísy vezmi. To budou ještě stále teplé a měkoučké."

Když jsem si byl dostatečně jistý, že Máma odešla do svého pokoje, ponechavši kuchyň nestráženou, potichoučku a opatrně jsem přiťapkal do kuchyně, přisunul si ke kredenci židli, vyhoupnul se po ni nahoru a sáhnul rukou pro poklad, nabral si tolik, kolik se mi vešlo do dlaní.

Áááách!

Úspěch! Zpátky v mém pokoji se po ukradeném pokladu jen zaprášilo. Můj žaludek byl spokojený... ale stalo se ještě i něco špatného. Necítil jsem se dobře uvnitř. Najednou tu byla nervozita...moje srdce začalo bít rychleji než obvykle...moje svědomí mi dávalo znát, že jsem udělal něco zlého, cítil jsem se vinen. Dal jsem vyhrát hlasu své samolibosti, ale ten pocit viny teď se mi vůbec nelíbil. Tak jsem si přál, aby zmizel, avšak marně.

Snad se nebudu muset naučit s tím pocitem žít?

Kapitola třetí

Hloupé dítě

"Řekni mi Stíve, proč ty pořád nedáš pokoj své sestře?"...Naposledy, Stevie, běž do postele a lehni si...Jestliže se to však zopakuje ještě jedinkrát, budu muset zařídit, aby tě otec potrestal..."

Co se to se mnou děje? Ten šťastný kluk, spokojený se svými hračkami, super rodiči a bratrem i sestrami, se teď nějak měnil. Nebylo to však záměrně. Špatné chování se prostě stalo přirozené.

To ten hlas, hlas sobectví a zla, který mě vedl jak ukrást koblihy z dózy, mě přesvědčil, že je mým přítelem - že je někým, kdo mě povede a poučí. Nevěděl jsem, že dávno předtím nejmoudřejší muž na zemi potvrdil a pochopením zjistil, že tento hlas je hlasem hlouposti a že pouze hůl kázně jej může vymést ven.

Moji rodiče se mě snažili ukáznit stále. Byli jsme však čtyři děti a tak rodiče moc prima nebyli, spíše nám pořád vyhrožovali, mnohem více nám zakazovali než nás vychovávali. Kromě toho přítel hlas mi pomohl vyčihovat situace. Opravdu zřídkakdy se jim podařilo na nějaké té lumpárně mě nachytat. Víc a více jsem se začal zjevovat v jedné podobě rodičům, někdo úplně jiný jsem byl pro sourozence a ještě někdo další pro spolužáky.

Kdo jsem?

Nač mám tenhle život?

Zatímco jsem se vysouval pryč z bezpečí svých rodičů do své neposlušnosti, život se najednou stal pro mě moc složitý už v útlém věku. Musel jsem každého dne čelit mnoha rozhodnutím, ohledně toho, jak bych měl právě jednat, ke komu zrovna být přátelský a komu se vyhnout. S touto složitostí bylo stále jednodušší poslouchat hlas zla.

Mám se snad matce přiznat, že tu vázu jsem rozbil já, když je přitom skoro jisté, že mě potrestá, nebo mám lhát a říct, že to pes o ni klopýtnul a rozbil ji? Brzy se lhaní stalo zvykem i tehdy, když to nebylo nutné.

Ve škole bylo nejjednodušší se podívat do kamarádova papíru a tak znát výsledek písemky, ať už z matiky nebo z angličtiny. Tak proč bych se jako měl učit? "Vše dělej cestou nejmenšího odporu" - to říkal hlas zla.

Hlas tu byl vždycky, i v obchodě, kde jsem se ze školy stavil. Tady poukládané na poličce ležely ty fantastické, skvělé černé pistole na kapsle. Koupila by mi takovou máma? Jako bych ji slyšel: "Stevie, musíš si na ni ušetřit z kapesného." Což by trvalo celé týdny; a já jsem chtěl mít tu věc hned teď!

Podíval jsem se dokola po obchodě. Nikde nikdo. Dlaně se mi začaly potit, ale já tu pistoli tak strašně chtěl! A ten hlas zla mě postrkoval:" Tak dělej, pojď, jdeme na to. Oni jich tu mají přece spoustu."

Uslyšel jsem ještě jeden vnitřní hlas, pokoušel se mi říci:"Stevie, ta přece víš, že co děláš, je špatné. Tohle je krádež a dostáváš se do velkých potíží."

Je čas se rozhodnout, Steve. A opět zvítězil hlas zla. A tak sice s velikou paranoiou, ale přemístil jsem tu pistoli přímo z police pod svou košili. Když jsem vyklouznul z obchodu, řekl jsem si,"Uděláš to někdy znovu. Opět jim to nandáš. Příště to už bude mnohem lehčí."

Potom to bylo příště a příště zas a zase. Až jsem poznal, že mohu beztrestně lhát a krást bez toho, aniž by mě chytili, zdálo se, že to ve mne vzmohlo touhu páchat zlo. Krádeže po obchodech, loupeže i kapesní krádeže, krádeže z peněženek a notesů, proklínání, lži a podvody, to vše se stalo tou základní součástí mé osobnosti. Ve věku dvanácti let jsem řešil tolik kompromisů a čelil takovému množství různých obav a strachu, o jakých se mnoha lidem v jejich životech nezdálo ani v těch nejhorších snech.

Mým průvodcem se už naplno stal hlas zla. Chlubil se,"Jen mě poslouchej a nikdy tě nechytnou."

Málo jsem věděl o tom, že jsem se nechal nalákat do pasti chamtivosti, hříchu a sobectví. Můj život byl pod kontrolou, ale já jsem to nebyl, kdo jej řídil. Kam asi vede ta cesta?

Od této chvíle jsem odložil pistole na hraní a nahradil je opravdovými. Nepohrdal jsem ani noži. Měl jsem všechny sladkosti i cigarety, jaké jsem chtěl, a každé oblečení o jakém jsem si zamanul a veškeré správné atributy jak ohromit své přátelé. Tak proč jsem nebyl šťasten? Moji spolužáci, dokonce někteří z těch "obyčejných", se zdáli být šťastní a to neměli ani polovinu z toho, co jsem měl já, takže v čem byl ten problém?

Nikdy jsem neuvažoval o tom, koho to poslouchám a následuji. Byla na mne vztažena kletba. Všechno plnou rychlostí letělo dopředu. Mohl jsem proměnit svou kletbu? Copak ale leopard dokáže na svých skvrnách něco změnit?

Kapitola čtvrtá

Srdce z kamene

"Steve," - volala máma -"Ztlum to trochu, prosím tě. Máš to tak nahlas, že ani neslyším jak přemýšlím!"

Rádio vyřvávalo moji oblíbenou píseň, "I Can't Get No Satisfaction"("Nic mne nemůže uspokojit") od Rolling Stones. Řekli to za celou moji generaci. Materiálně jsme měli všechno. Ale kromě toho tu bylo něco, co jsme postrádali, co jsme potřebovali a zoufale hledali, každý svým vlastním způsobem.

Dekáda šedesátých let byla dobou objevů - odvržení starého a zkoušení nového - hledání nových hodnot, nových svobod. Jako čerstvý teenager jsem byl příliš mladý, abych chápal nebo hodnotil politiku nebo etiku, či konsekvence obojího. Ale byl jsem dost starý na to, abych podniknul nějaký ten experiment.

Co by mohlo poskytnout pocit povznesení - pít a opít se? zakouřit si trochu marihuany a zfetovat se? anebo vylítnout ven na LSD tripu? Tak mnoho odrostlejších dětí mluvilo o úžasných dojmech, jaké z toho plynou. Dokonce někteří z mých spolužáků si už vychvalovali, jak ty nové drogy zkoušeli. Nevěděl jsem, jestli jenom lžou a chvástají se "kvůli popularitě" jako jsem to dělal já nebo to už opravdu zkusili.

Nevěděl jsem kdy, ale věděl jsem, že brzy přijde příležitost a já budu moci vejít. "Jen vejdi!" přizvukoval hlas zla uvnitř. " Je to zcela nový svět. Dneska fetuje každej! Drogy ti nic nemohou udělat! Ty nad nimi můžeš vládnout!"

Víš, moji rodiče a učitele mě před nebezpečím drogové i alkoholové závislosti jasně varovali. Nic naplat. Ve společnosti rebelujících borců a hlasu mého průvodce to bylo stejně předem jasné a to ještě předtím než jsem vůbec poprvé zvednul láhev s pivem nebo šluknul z cigarety. Účastnil jsem se mnoha obrovských rockových festivalů, jaké byly v mém okolí pořádány, kde jsem viděl tisíce tak mladých jako já, jak se tu shromažďují aby se dostávali "nad", takže takový pořádek věcí se mi zdál správný.

Doma, můj bratr a sestry se chovali vzorně. Proč já jsem byl rebel, černá ovce? Myslel jsem, že jsem byl předurčen ke zlu. Takže jsem ke své rodině nikdy příliš nelnul. Neznal jsem pravdu, nevěděl jsem, že se každý z nás narodil v hříchu a v sobectví i kdybychom to před druhými kdovíjak úspěšně schovávali. Má provinění mě oddělily od toho, abych dokázal přijmout lásku, jakou pro mě má rodina stále měla. Zhnusilo se mně být doma, protože to ve mne vzmáhalo pocit viny, takže jsem žil touhou chodit po různých party, a pobíhat v tlupách, které si o potíže přímo říkaly.

Ve třinácti jsem kouřil, pil, kouřil marihuanu a dokonce tripoval na tabletách.Tyhle drogy změnily celý způsob mého uvažování. Zjistil jsem že flaška, nebo cigareta trávy či nějaká ta tableta mají do sebe, že dokážou dočasně vymýtit pocit viny, mohou eliminovat zklamání a vysvobodit mě z mého pocitu izolace. Bezvýznamné tenkrát bylo, že všechny ty pocity zprostředkované drogou byly lži - a to do té doby, až dokud jsem dokázal získávat stále další, abych se zase povznesl.

Během dalšího roku jsem se zapojil do rockové hudební skupiny, první z mnohých po několik následujících let. Muzika byla základním pojítkem našeho nového životního stylu. Byly jsme hodně hlasití a zpívali o svobodě, lásce, o vznášení se... byly to písně, které uvolňovaly touhu po úniku. Být členem rockové skupiny otvíralo všechny druhy dveří směrem k mému rebelujícímu životnímu stylu.

Hráli jsme na vysokoškolských večírcích, různých společných party, po klubech a soukromých srazech, kde bylo vždy plno alkoholu a dostatek drog. Stal jsem se mladým umělcem. Fantastická byla pozornost, jaké se mi dostávalo. Jaký život - neustálá party. Vždycky šlo něco dělat, někam zajít, něco nového zkusit. To bylo období, kdy jsem si liboval v hříchu.

Má tahle party konec? Schyluje se tato jízda ke konci? Doufal jsem, že ne. V nejistých dobách přelomu 60.-70.let život šel den ze dne. Ve věku 16.let jsem měl za sebou experiment s každou drogou, jakou šlo na ulici koupit.

Škola byla zbytečnou zátěží, totální nuda, ztráta času. Už jsem si se svými spolužáky neměl co říci (kromě těch z drogové subkultury) a ani mi to nevadilo. Studovat mě přestalo zajímat už dávno. Mnozí učitelé mě vykazovali ze třídy, protože já jsem ve škole byl proto, abych si hloupě hrál.

Copak ta jízda už měla skončit? Nyní jsem bral již větší množství drog kvůli dosažení stejného efektu. Policie vypátrala a zničila naši komunitu, takže se drogy staly hůř dostupné a byly stále dražší. Mnozí přátelé začali vynechávat školu...nebyli schopni se na probíranou látku soustředit. Někteří skončili ve vězení.

Tehdy nastala ta největší tragedie mého šestnáctiletého života. Stalo se to na počátku jednoho školního dne, v zářivé jarní ráno. Když naše třída společně projednávala své záležitosti, náhle ze školního interkomu zaznělo moje jméno."Stevene Hill, prosím, přihlaste se ihned v ředitelně."

Co jsem zase provedl? Zjistila snad policie, že i já jsem prodával drogy a chtějí mne zatknout? Tisíce myšlenek, plných viny a strachu naplnily moji mysl, zatímco jsem se zvolna vlekl obvyklou trasou vedoucí do školní kanceláře.

Ještě než mě sekretářka uvedla do ředitelny, uvědomil jsem si, že je to tentokrát všechno úplně jinak. Ředitel také dneska vypadal zcela jinak. Stala se nějaká tragedie!

Pan Jones položil ruce na mých ramennou a díval se mi do očí, potom velmi měkce řekl,"Steve, tvůj táta právě zemřel. Dnešní noc měl srdeční záchvat, když spal. Tvoje maminka si myslela, že prostě spí, ale když se ho pokusila vzbudit, byl už mrtev. Je mi to tak líto. Pan Conners, tvůj soused, tě odveze domů." Stále se na mne díval, ruce na mých ramennou. Mohu uhádnout, že očekával můj pláč. Jenže já jsem neplakal. Nemohl jsem. Byl jsem najednou tak dokonale izolovaný a vzdálený, že jsem nedokázal ani myslet ani cítit. Někdo, koho jsem znal, odešel, ale copak to má nějaký význam?

Po otcově smrti dny pobytu doma se staly velice zvláštní. Přicházelo mnoho lidí, aby nám kondolovali, utěšovali nás a sdíleli spolu s námi to náhlé ticho. Poprvé po mnohých měsících mě v srdci píchlo svědomí ."Měl bys teď podržet mámu, pomoct jí v jejím smutku. Je ti šestnáct a měl bys jí pomoct, máš přece bráchu a sestry..."

Ale všechno, co bych chtěl říci nebo udělat, bylo tak mělké a tak nezralé. Neuvědomil jsem si, že kromě mého citového oddělení od rodiny, tři roky užívání drog zastavily také můj citový vývoj, takže mělký a nezralý jsem doopravdy byl.

Řešení? Dostat se pryč, pryč od těch všech lidí, co tak otevřeně jednali se svými zraněními a smutkem. Nahoru, do svého pokoje, zamknout dveře a uzavřít se před realitou.

Brzy byl zpátky můj spřízněný hlas zla.

"Nedělej si vrásky, Stephene. Doopravdy jsi svého otce zas tak moc dobře neznal. A mimo to, teď žiješ svým vlastním životem. Vůbec nemusíš plakat jenom proto, že se to od tebe očekává. Ve skutečnosti se totiž pro tebe nic zas tak moc nezměnilo.

"To, co teď doopravdy potřebuješ, jsou pilulky, aby tě přes tenhle čas přenesly. Netrap se kvůli pocitům tvé rodiny. Ty jsi jiný. Dokážeš si nějak z toho pomoci."

To byl ten správný zvonek...pryč z reality zadním východem...a brzy jsem se úplně odpojil a bolestivá realita smrti mého otce byla z mlhou. Takovým způsobem jsem existoval až do pohřbu.

Tu jsem stál společně s mou rodinou z masa a z krve, zatímco tělo mého otce spouštěli do hrobu. Zbytek rodiny a přátelé si připomínali ty dobré časy a věci a přimykali se k sobě stále těsněji, aby zaplnili vzniknuvší mezeru. Tehdy, když moje rodina potřebovala jeden druhého nejvíce, nedokázal jsem jim dát ze sebe nic. Byl jsem daleko. Moje srdce bylo zapečetěné - ledové - kamenné srdce. Jak paradoxní - právě ten svět drog, do něhož jsem utekl, abych své city mohl dostat výše, zrovna ten svět do mne vtiskl svoji pečeť tak hluboko, že jsem nemohl ani letmo pocítit dokonce žádný z nejhlubších citů. Ale byl jsem to já, kdo si takový osud vybral.

Kapitola pátá

V nejhlubších tmách

Šalomounova moudrost prohlašuje,"Bázeň Boží je pramenem života jak uniknout léčkám smrti." Po celá léta můj táta sebou reprezentoval přinejmenším symbol Boží autority, která mě jako taková držela v opratích, takže jsem doma určitá pravidla dodržoval. Teď, když odešel, moje máma se zoufale pokoušela posbírat dohromady svůj vlastní život a starat se o své děti.

Bylo však pro ni nemožné jakýmkoliv způsobem prosadit potřebná omezení, takže jsem měl teď svobodu dělat cokoliv, co se mi zlíbilo. Zrovna se jí bezděčně podařilo podpořit moji drogovou závislost skrze to, že mi dovolila, abych bydlel v jejím domě bez jakýchkoliv zásad nebo zodpovědností.

Můj život byl jako noční můra. Přeplněný náhlými vrcholy a stejně náhlými pády. Jednoho dne jsem se třeba rozhodl, že něco se sebou udělám a na druhý den mě obyčejně táhli, úplně mimo, předávkovaného drogami, po školní chodbě do ředitelny. A bylo to zase o jednou více, kdy mě vyhodili ze školy!

Můj život nesměřoval nikam. Moji druhové (nelze je nazvat kamarády, protože doopravdy jsme se kamarádili jen s drogou a s našimi úlety, a moc jsme se nikdy nezajímali o to, co bychom mohli udělat jeden pro druhého) se propadali stále níž, ke smrti. Mnozí z nich brzy začali používat injekční jehly a drogy si začali píchat. Jenom pouhým pohledem na ně jsem mohl pozorovat Ničitele při práci. Teoreticky by mě to mělo od nich odpudit. Jenže to nepomohlo; jednoduše protože jsem neměl kam jít.

Pokud někdo ví, že injekční jehly znamenají fyzickou závislost a že závislost znamená nemoci, bolest a nejspíš smrt, tak proč si potom píchá? Protože to navíc znamená i dostat se ještě "výš", být ještě "volnější" a já jsem zoufale potřeboval se teď dostat výš, poznat nějaké nové souvislosti, cokoliv nového. A nakonec, hlas říkal, "Jen běž. Běž s ostatníma. Jenom buď opatrný. Můžeš to kontrolovat a nikdy závislosti nepropadnout."

Zatímco jsem na lžíci rozpouštěl a jehlou natahoval heroin, varoval mě poslední kus svědomí:"Tohle znamená tvůj konec."

Příliš pozdě. Jehla tlačila proti mé kůži. Nikdo jiný mě nenutil, abych to udělal. Jen hlas zla se teď už stal mnou. Sám jsem teď říkal "No tak, jen dál. Píchni to tam." A taky jsem to udělal.

Než se krev od vpichu vrhla do mého ramene a prostila cestu onomu mlhavému a nejasnému zapomenutí, mé poslední myšlenky zněly "Steve, zrovna jsi odplul od břehu. Pluješ teď závislostí už naplno. Stal ses ničím...ničím...ničím..."

Nastala tma, již v mém zdrsnělý život střídaly jen chvíle drogové oblevy, jediného kusu klidu, jaký jsem měl. A už neexistovalo nic jiného než neustálá snaha jak svou závislost zvládat. Žil jsem teď pro další pouto.

Získat drogy vyžadovalo více peněz, a to znamenalo více zločinů, více nutných úderných "ran". A tak se z nás stala zoufalých vlků- zlodějů, úplně nenažraných - dokonce naše vlastní rodiny nebyly v bezpečí před pohlcující zoufalou finanční tísní, jakou jsme kvůli drogám trpěli. Cyklus drogy, zločin, vězení, zločin, drogy a vězení se znovu a znovu opakoval - a mohl být zastaven leda smrtí.

První byl Manny. Přišel zkrátka kvůli tomu, že se brzy zadlužil člověku, který ho zásoboval heroinem. Jednoho rána jsme našli Mannyho s četnými bodnými ranami srdce. Měla to být pro nás výstražná lekce, jenže my nikdy dobrými žáky nebyli.

Další byl Frankie. Nejspíš zapomněl, kolik si naředil do poslední injekce. V objetí svého děvčete pak naposledy vydechnul a navždy odešel.

Toby se odrovnal v opileckém otupení ve svém autě a nárazem se nalepil na telefonní sloup. Podobně Sammy, ten se rozjel v protisměru po dálnici a smrt jej našla jak narazil do tiráku.

Pro mého přítele Bobbieho toho všeho bylo trochu moc. Byli jsme společně zatčeni, ale on odsud nikdy po vlastních noho nevyšel. Ve vězení se pověsil.

Samozřejmě, že jsem byl na úplně stejném seznamu jako oni. Kde a kdy to všechno skončí? Nechtěl jsem o tom přemýšlet. Musím pryč, utéct, schovat se před smrtí, ale kam?

Bez jakéhokoliv směru, jsem začal jezdit stopem po celém kraji. Toto nějak mírnilo mé bolesti při nedostatku drog. Kdekoliv jsem mohl najít přístřeší, tam se stával můj domov - v jeskyních, pod mosty, na poušti či v pouličních misiích.

Moji druhové byli jedním zapřením života. Krást, to bylo všechno, co jsme dokázali, a to bez kousky cti. Okrást jeden druhého bylo stejně jednoduché jako krást v obchodě, doma nebo i v kostele.

Když všechno ostatní selhalo, mohli jsme to vždycky zapíchnout v kanceláři Červeného kříže. Stála tu vždycky fronta narkomanů a alkoholiků, aby prodejem své krve získali peníze na své zlozvyky. Zdravotní sestry od nás odvracely své oči, jak jsme se prodávali pro další "vzlet".

Na této tísnivé cestě, vedoucí k dalšímu uvolnění, jsme potkávali každého druhu náboženské guru a filozofy, jaké si jen kdo dokáže představit. Ve svém klamu a marnivosti jsme se s nimi hádali, aniž by náš život přitom měl směr. Celou tu dobu jsme seděli v té nejhlubší možné jámě, plné bahna a tmy. Muselo to být myslím trochu komické, pokud by někdo poslouchal naše šílená pojednání a magické formule, které neměly žádný smysl pro nikoho kromě nás samotných. Šalamoun varoval, že každý člověk má dojem, že to co cítí, je správné. Zkrátka věří svým iluzím. Problém je podle Šalamouna v tom, že tato iluze jednoho dne padne. Finální analýzou, člověk zjistí, že jeho život šel po nesprávné cestě a výsledkem bude věčná smrt.

Byla zde nějaká šance, že bych mohl objevit hloupost svého života předtím, než bude pozdě? Začít poslouchat svou mámu? Ne. Poslechnout svědomí? Ne. Začít naslouchat realitě, a uvidět tolik mrtvých přátel? Ne. Jaké naději jsem tedy byl ponechán? Jako stéblo ve větru, byl jsem unášen beze směru na útěku před jistou smrti.

Jednoho dne jsme s přítelem uvízli na bezplatném koncertu ve velkém parku v Dallasu, v Texasu. Bylo zde přes 5OOO lidí kteří měli společnou radost z poslechu pozitivní současné hudby. Byli jsme vyzváni, abychom si brali z chlebíčků, které tu bezplatně nabízeli. Všechno bylo dokonalé, dokud se hudebníci nezačali sdílet se svým poselstvím. Kytarista začal mluvit o svém životě, jaký byl předtím, než poznal Ježíše Krista a začal jej porovnávat se svým nynějším životem křesťana.

"Byl jsem ztracenec, nebyl jsem nikdo," řekl " Ale Ježíš přišel do mého srdce a změnil celý můj život. On mi dal své všechno. Každý den je krásný a Ježíš má plán i pro Tvůj život. On miluje každého z vás, kdo tu jste. Chce Ti odpustit a stvořit Ti čisté srdce.

Pro mě to byl jen prostě nějaký další náboženský guru, který chtěl obrátit na svůj způsob myšlení. Pro mého přítele ten kytarista mluvil pravdu. Řekl mi, "Steve, myslím že půjdu tam nahoru a budu mluvit s tím člověkem o Ježíši. Chci být křesťanem."

Najednou jsem byl vzteklý."Ty blbče," zařval jsem na něj " Pokud tomuhle sajrajtu o Ježíši Kristu uvěříš a budeš prosit o odpuštění, celý tvůj život bude omezen samými pravidly a nesmysly. Nebudeš moci pít, kouřit, brát drogy ani mít s nikým sex, žádná sprostá slova, nic! Kromě toho, všechno, oč jim kráčí, jsou tvoje prachy." Nenávist, s jakou jsem vypuknul, překvapila mne samotného. Proč jsem byl tak neoblomný v tom směru, abych svého přítele před křesťanstvím ochránil? Určitě jsem již vyzkoušel všechno, co lidská bytost může zkusit na tomto světě. Tak proč jsem měl takovou hrůzu z tohohle Ježíše Krista? Proč tak proti němu bojuji?

Zatímco jsem se snažil stáčet své myšlenky jiným směrem a zatímco jsme park společně opouštěli, pomyslel jsem si "Ještě že jsem na něj zařval. Žádné náboženství můj život pomocí svých lží kontrolovat nebude."

"Pojď, dáme si" navrhnul jsem. A dali jsme si.

Temnota dále vládla v tomhle dni, a to s velkou převahou.

Kapitola šestá

Pravda stále činí lidi svobodnými

Sucho v puse z další propité noci mi stále drásalo nervy. Bolest a svírání mé mysli i těla odkdy jsem prožil důsledky drogové závislosti, učinily bezplodnou každou naději na spánek. Ale co na mou mysl v této chvíli nejvíce, byl příšerný strach z toho, že se budu muset prát s nějakým ze "zvířat" v tomto vězeňském bloku, které se mohlo rozhodnout si mě zvolit coby další daň krysám.

Protože vězení teď bylo mým druhým domovem, rychle jsme se musel naučit jak přežít ty nelidské masakry, k jakým ve vězení dochází velice často. Mé dlouhé špinavý blond vlasy a postava nic moc si tu o potíže přímo říkaly. A tak když jsem byl uvězněný, sám, bez přátel, vždycky jsem se snažil spřátelit s některým z "kingů", nabízel jsem jim cigarety, kecal nesmysly a vykládal o svých zločinech a o tom, jak chystám nové "rány", i když jsme většinou zrovna všichni měli pořádně přitopeno...

Přežívání v propasti zapíraného lidství se teď stalo mým novým životním stylem. Už jsem déle ani nezkoušel lhát ani jsem nijak nespolupracoval, abych tak soudce přiměl k osvobození mě z trestu za spáchané trestné činy. Částečně protože jsem obvykle ani nevěděl, co jsem pod vlivem drog udělal, že jsem se ve vězení ocitl. Nějak ale soudcové, to asi aby zas úplně nepromarnili peníze daňových poplatníků, mi vždycky dali jen krátké žalářní tresty a podmínku.

Když jsem se dostal ven, bylo tak akorát dost času, jak se dopustit nějakých dalších trestných činů a získat tak peníze, opít se zfetovat, dokud mě znovu nezavřeli. Znovu a znovu se pak moje myšlenky vracely k Bobymu, který se ve vězení oběsil. Možná, že je tohle řešení. To bylo,kde jsem se nacházel, když jsem ještě ani neoslavil 21. narozeniny. Můj život však již byl u konce.

Moje mysl a mé tělo se již vypálily. Sebevražda mě vyzývala víc a více. Myšlenky na smrt a konečný únik plnily můj mozek. Až...

Až přišla ta dramatická sobota 25. října 1975, když mě navštívil anděl smrti, aby mě vzal k mému věčnému osudu. Ty čtyři dny od soboty do úterka, dny, kdy mnou třásly křeče, zatímco temný mrak smrti visel nad mým pokojem, mými myšlenkami a mým životem.

Dnem i nocí tu seděla moje máma a držela mne za ruku. Ale byla tu síla silnější než my oba dohromady, která mi ty pekelné dny i noci umožnila přežít. Nějak, i přes tu noční můru, jsem však přišel na dva životní objevy.

To první, to bylo něco, co jsem jako dítě věděl, ale dávno jsem na to zapomněl - hlas zla, který mne vedl a vládl mnou, to jsem nebyl já. Zmocnil se mne a ovládal mne, ale nebyl jsem to já.

Za druhé, poprvé v životě jsem si uvědomil, že ten hlas a síla patřily Ničiteli. Jeho záměrem celou tu dobu nikdy nebylo mi pomoct, jeho záměrem bylo zničit mě.

V současné situaci jsem již tuhle sílu v sobě více nechtěl. Chtěl jsem být od její destrukce osvobozen. Ale jak? Tato síla mě měla svázaného. Všechno, co jsem mohl dělat, bylo, že jsem tu ležel a pokoušel se jí odolávat, přitom jsem věděl že své síly a vzdor už brzy vyčerpám.

Bylo úterý ráno. 28.října v 10.50h dopoledne do mé beznadějné situace přišlo klepání na dveře. Nechtěl jsem sice nikoho vidět, ale zoufale jsem potřeboval pomoc. Za stěnou jsem slyšel, jak máma otevírá dveře mladému muži, který teprve před chvíli dorazil do našeho města a od této chvíle se mě pokoušel najít.

Říkal "Paní Hillová, prosím vás, mohl bych na chvíli mluvit se Stevem? Opravdu s ním musím mluvit."

Máma, která byla skoro stejně zoufalá jako já, řekla "Já nevím, co se Stevovi stalo. Je tak nemocný. Tak bych si přála, abychom mu nějak pomohli. Možná, že jej nějak dokážete povzbudit."

Máma otevřela dveře mého pokojíku a pustila toho člověka dovnitř. Začal"Já vím, že nikdy předtím bys se mnou nechtěl ani mluvit. Ale já jsem, Steve, za tebou přišel kvůli tvému zranění. Nemohu ti pomoci, ale vím o někom, kdo to dokáže. Jmenuje se Ježíš a je tady s námi. Je to můj nejlepší přítel, Steve, a chce ti pomoct."

Slzy. Slzy, uzavřené po dobu patnáctiletého rebelování, zranění a hořkosti, najednou coby řeka se valily po mých tvářích. Přítomnost zla byla ještě stále nadosah. Stále se mé tělo zmítalo v křeči. Má mysl byla stále zastřena velkým zmatkem. Ale tady mi někdo nabízí naději.

Ale stále jsem ještě neměl chuť si hrát na náboženskou hru. Musel nějak prorazit skrze můj hřích a nevíru. Protestoval jsem"Nikdy jsem v Ježíše nevěřil. Nikdy jsem se k žádnému bohu ve svém životě nemodlil. Jak to mám vědět, že ten Ježíš je živý?"

"Steve, budeš muset mi v tom důvěřovat." řekl " Ježíš je zde v tomto pokoji a on se dotkne tvého života, pokud k němu zavoláš. Nemusíš odříkávat žádnou iluzorní modlitbu. Bůh zná tvé srdce. Stačí, když zavoláš Jeho Jméno - Ježíši! Ježíši!

Zvuk toho jména se zdál znovu a znovu nést naději počínaje touto chvílí. Zmatek a strach pomalu řídly, zatímco jsem se díval do stropu a začal opakovat to jméno, "Ježíši, Ježíši, Ježíši, Ježíši!"

A náhle !!

Pokoj a teplo, jaké jsem nikdy předtím nepoznal, naplnily mé tělo. Tato síla vyprýštila jako řeka a vzala si na povel vše.

Stále jsem volal Jeho Jméno, hlasitěji a hlasitěji "Ježíši! Ježíši! Ježíši!"

Čím více jsem to říkal, tím větší bylo mé vysvobození. Ustoupily konvulse! Zmizela přítomnost zla! Cválající zdi v mém pokoji opět pevně stály!

Skoro bezprostředně jsem pocítil, jak se pokoj vyplňuje nějakou jinou přítomností - tahle byla krásná a Boží. Můj přítel návštěvník mi ani nemusel říkat, co se stalo. Bylo to jasné jako křišťál. Zrovna jsem přijal dar nového života od Ježíše Krista. Dostal mě na svobodu! svobodu! svobodu! svobodu!

Po tolik let jsem žil v totální tmě a otroctví hříchu. Moje vina a hříchy mě přikryly jakoby těžkým povlakem. Ale nic není příliš pro našeho Pána Ježíše Krista. Svědectví Božího slova se zaručuje

" I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělají jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna."(Izajáš 1:18)

Nyní jsem měl svědectví úplně stejné.

Onen Ničitel mě předtím měl ve svém zajetí. Ale všechno to byly lži. Pokud bych se podíval na pravdu, tak vždycky je tu naděje. Život stojí za to, žít jej. Mohu se změnit. Mohu být uzdraven. V tom, když světlo Boží lásky proniklo onoho rána do té tmavé, plné zla místnosti, všechny tyto pravdy v mém srdci vzplanuly v jednom plameni vysvobození, přesně tak, jak to Ježíš říká "Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí...Protože já jsem cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne."(Jan 8:32, 14:6)

Nebylo to žádné náboženství, když jsem začal chodit do sboru, ani když jsem se rozhodl chovat se slušně a podřídit se určitým pravidlům nebo omezením. Tohle jednoduše vyplynulo z mého osobního vztahu s Živým Bohem!

Onoho úterý ráno učinil Ježíš Kristus největší ze všech svých zázraků. Změnil mé srdce. Stal se pro mne více reálný než jakákoliv jiná lidská bytost. Poprvé v mém životě jsem se setkal s jediným pravým Bohem a ten mě zcela osvobodil, tak jako sám říká, " Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti." (1.Jan 1:9).

Byl jsem čistý! Bylo mi odpuštěno! Znovu jsem byl naživu! Pravda mě vysvobodila!

Kapitola sedmá

Nový hlas, nový průvodce

Zde, na parkovišti, přesně přede mnou ležela krabička značkových cigaret. Ne ledajaký pakl, ale moje oblíbená značka, jakou jsem kouřil v množství 2-3 balíčků denně předešlých téměř 10 let.

A ten starý známý hlas říkal, " No? Není to snad štěstí? Máš představu, jak by ti jedno cígo z tý krabičky zrovna bodlo? No tak, podívej, všechno v cajchu, kolem dokola nikdo není, nikdo tě neuvidí..."

Byl tu však jeden rozdíl mezi tím starým Stevem a novým Stevem-křesťanem, co se týče onoho hlasu. Teď jsem měl rozeznání od Ducha svatého a Ničitele mohl identifikovat.

Sehnul jsem se, cigarety jsem zvednul a v pěsti je zmáčknul, a nahlas jsem řekl "Satane, na mě ne! Já jsem novým stvořením v Kristu a moje nová přirozenost tyto cigarety vůbec nepotřebuje. Jsi poražen!"

Když jsem je chtěl pak vyhodit do koše, Duch svatý mi jemně připomenul, že tady by je mohl najít ještě někdo další. "Nedopřejte ďáblu místa." Vyhledal jsem nejbližší restauraci a spláchnul milé cigarety do záchodku. Když jsem se díval, jak se potápějí, uslyšel jsem Pána mluvit,"Steve, já ti cestu z pokušení pokaždé ukážu. Ale ty musíš být připraven zcela zničit každý jeho pramen, každou zlou věc, jaká ti do cesty přijde."

"A když zničíš prameny pokušení, tvá mysl bude upevněna ve Mne. Pamatuj si tuto pravdu a budeš procházet životem vítězně."

A opravdu, kolikrát jsem byl ještě konfrontován se všemi svými bývalými zvyky (drogami, alkoholem a vulgarismy), jaké mě předtím měly pod kontrolou, tak buďto byly určité svazky zpřetrhány kvůli tomu, že jsem pevně stal v Ježíši, anebo byli lidé získáváni pro Krista. Během několika týdnů jsem byl od každého překupníka i od přátel-narkomanů úplně odříznut. Jakoby s láskou vysloveno slovo "Ježíš" je donutilo se rozprchnout. Nejen ve fotbale, ale i ve službě Kristu platí ono pravidlo, že nejlepší obranou naši víry je dobrý útok - kráčet dopředu se svědectvím pro Jeho Jméno.

Ostatní zlozvyky, jako lži, nenávist a chlípnost, odpadly taktéž v průběhu, to podle toho, co jsem četl, co jsem říkal, co jsem teď dělal a s kým jsem trávil svůj volný čas.

Když Bible říká: "Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení" (1.list Petrův 2:2), tak takový jsem byl! Bible svatá se stala mapou mého života. Vedla mě k pokladu...k větším pokladům, než jsem si vůbec dokázal představit. Na každé stránce jsem nalézal ta nejúžasnější Boží zaslíbení.

Modlil jsem se "Pane, tak mnoho jsem propásl. Promrhal jsem tolik let a teď jsem zrovna jako dítě. Jestliže mě chceš obnovit a přestavět, tak mě musíš každým krokem vést, protože já nevím, co mám dělat."

A On to činil, jenže vůbec ne způsobem, jaký jsem si představoval.

Za několik týdnů po mém obrácení v mém životě nastal zvrat, který jeho další směr podstatně ovlivnil. Jedné studené sobotní noci se v jedenáct hodin ozvalo klepání. Otevřel jsem a tu jsem tváří v tvář stál kriminalistovi v oboru narkomanie v tomto okolí. Měl v rukou čtyři důvody, aby mě zatknul pro účast na těžkých zločinech. Nasadil mi pouta a odvedl mě do vězení. Moje máma pozorovala, jak je její syn opět zatýkán. Oba jsme měli na mysli stejnou otázku. Proč? Proč teď, Bože? Steve se změnil. Je novým člověkem. Ty závažné trestné činy z oblasti distribuce a prodeje drog jsou přece z jeho minulosti. Tak proč, Bože?

Bible říká,"Všechny věci působí na dobré těm, kteří Boha milují a kteří jsou dle Jeho záměru povolání." A mluví také o tom, že "Jeho cesty nejsou jako cesty vaše a Jeho myšlenky nejsou myšlenky vaše." A nyní mě Bůh učil, jak Mu důvěřovat.

Pár měsíců jsem strávil ve vězení, lapen jako zvíře a tyto měsíce pomalu míjely, než jsem mohl vidět Boží záměr.

V době, kdy jsem byl vězněn, na obvyklou návštěvu vězení přijel ministr Jim Summers. Jim měl nabídku rehab. programu zvaného Outreach Ministries v Alabamě. Rozhovorem s mým soudcem i advokátem se ze všech sil snažil mě do programu doporučit. Outreach Ministries byly spojené s Teen Challenge, dalším protidrogově-rehabilitačním programem, oba jsou zaměřeny na pomoc a přínos duchovních směrnic stejným mladým mužům a ženám, takovým, jaký jsem byl já sám. Kdyby to vyšlo, měl bych potom strávit tři měsíce v Outreach Ministries a dalších devět pak ve Střední Americe, v Teen Challenge v Cape Girardeau, v Missouri.

Srdce mi tlouklo a měl jsem zpocené dlaně, když jsem stál před soudcem, očekávaje na rozsudek. Za to, za co jsem byl souzen, jsem mohl čekat dlouhá léta trestnice. Tolikrát jsem stál před tímto člověkem. Pokaždé jsem selhal. A on byl tolikrát tak mírný, že mi dal podmínku. Tentokrát jsem byl připraven jít do vězení

Tiše zvedal své oči a ze svého křesla se na vážně díval na tu stranu, kde jsem stál. Potom řekl "Stephene Hille, je to proti mému nejlepšímu úsudku, ale posílám tě do Outreach Ministries. Pokud program úspěšně nezavršíš, pak strávíš dlouhé roky v káznici."

Nikdy na tuto chvíli nezapomenu. Pán sám mi uvolnil cestu ven.

V Teen Challenge jsem se naučil stát ve své víře, učil jsem se jak žít svým povoláním křesťanské lásky a víry v Krista. Obdržel jsem základy stabilizace takové jako vodní křest, naplnění Duchem svatým, učil jsem se nikoliv číst, ale studovat Bibli a být disciplinovaný v modlitbě.

Bylo to tady, co jsem pochopil, že se nedá naučit ani jak se chovat, ani co říkat, a také že se to nedá ani nadiktovat, jak to vlastně je, když člověk je s Bohem. Někteří borci tady měli krásný náboženský slovník a plno gest, ale stále ještě si hráli jen "hry" s Bohem. Byli tu i jiní, kteří činili skutečné pokání a opravdově přišli k Bohu, ale ještě se neměli kdy naučit správně mluvit a chovat se. To jediné, na co se Bůh dívá, je stav lidského srdce a jen On může dát srdce nové "...a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa" (Ezechiel 11:19).

Nedostal jsem od Boha pouze nové srdce, ale také i novou mysl. Moje mysl během starého života se proměnila ve stoku a naplnila se odpadem, chlípností, nenávistí, hořkostí, desperací a podobnými věcmi. Když mě Ježíš vyvedl na svobodu, odpustil mi mé hříchy a přišel do mého srdce, očistil celé moje vědomí, ale nejen to, byla tu ještě celá halda smetí podvědomého, a zde jsem potřeboval očištění a obnovu taktéž.

Předtím jsem dovolil ďáblu mě držet v odsouzení pokaždé když se zde znovu objevilo staré myšlení. Teď jsem se naučil , že mohu kdykoliv osobně za Ježíšem přijít a prosit o odpuštění a očištění, ať je to ve dne nebo v noci. Realita je taková, že Bůh si dokáže použít i tyto staré myšlenky pro dobro, protože kdykoliv se ony objeví, otočí mě k Ježíši a díky Jeho odpuštění mohu milovat Ježíše víc a více, skrze Jeho obrovskou milost z golgatského kříže. Přes tu věc jsem se naučil, že dávat sebe, své srdce, to není jednorázová záležitost, ale stálý proces. "Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; ať to je vaše pravá bohoslužba. A nepřízpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé." (Římanům 12:1-2)

Pozadí, z nějž jsem vyšel, mě vedlo k přesvědčení, že Bůh je fenomenem církve v neděli ráno. Ale teď jsem se učil, že On je se mnou vždycky - Jeho přítomnost a síla byla úplně stejně dostupná v sobotu večer na ulici jako v neděli ráno v církvi.

Co se mnou zatřepalo nejvíc, tak Teen Challenge vyučovalo také o tom, jak vyhrávat pro Království duše. Já jsem se vždycky díval na křesťany jako na slušňáky a nevyvedené nuly. Co může být tak vzrušujicího na tom, že je člověk dobrý? Teď jsem skrze moc Ducha svatého mohl vidět, že dokážeme proniknout do duchovního boje a být v Kristu vítězové, že " Království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají." (Matouš 11:12)

Skrze modlitbu jsme viděli jak Bůh dělá zázraky. Ochrnutí byli uzdravení. Jiní, diagnostikovaní jako manická deprese a odkázaní žít v neustálém útlumu, byli nadpřirozeným způsobem vysvobozeni. Ale největším zázrakem bylo vidět jak Bůh změkčuje přímo před Tvýma očima dávno na ulici zatrvdnuvší narkomanské srdce... vidět pak toho někoho, jak klečí před Pánem na ulici a pláče slzy radosti a nalezení Kristova odpuštění poprvé v životě. Co se může zdát důležitější a víc vzrušující, než změnit předurčení života z pekla do nebe, získat věčného přítele s věčnou duší Ježíše? Tohle je zázrak největší!

Dny i týdny, radost ze získávání věčnosti ostatním mě přímo spalovala. Proč to všichni křesťané neprožívají jako já? Proč ostatní věřící nejsou zcela této aktivitě odevzdáni? Může snad být něco důležitějšího? Pokud Bůh dokáže použít propáleného feťáka jako já, aby dobýval duše, potom už opravdu dokáže použít kdekoho. Proč tedy není více misionářů a evangelistů?

Časně ráno jsem seděl na své posteli a meditoval nad jedním z mých nejoblíbenějších fragmentů Písma, Matouš 9:36-37,"Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: "Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.!" Modlil jsem se modlitbu, která v mém srdci zůstávala po mnoho dní. "Pane, mohl bys mě použít abych mohl dobývat duše pro Království? Pokud to uděláš, odevzdám Ti zcela svůj život, své všechno dám Tobě do služby!"

Zatímco jsem čekal a poslouchal co Bůh mi řekne, skoro jsem se bál, že mi řekne "Ne". Ale namísto toho přišel Boží pokoj a ujištění, že mluví k mému srdci "Synu, já jsem Tvůj Bůh a budu v tobě i skrze tebe konat své dílo a budou to věci větší, na než dokážeš pomyslet a aniž si je dokážeš představit, pokud zůstaneš pokorný a poslušný."

Co skrývá budoucnost? Zrovna jsem se dozvěděl, že bude docela rušná!

 ZÁVĚREM

Mnoho let přešlo od onoho úterního rána v říjnu 1975. život se stal dobrodružstvím. Každého dne jsem objevoval více Boží lásky a Jeho plán pro mne.

V dubnu 1979 mě Pán požehnal manželkou...žena, která měla podobný životní styl a později se stala vítězem v Kristu Ježíši a byla to ta, která sdílela mé sny o budoucnosti. Jeri a já jsem se setkali na biblické škole, ideálním místě, kde lze trávit čas spolu hledáním Božích směrnic. Po ukončení jsem zanesli Boží lásku tisícům ve Spojených státech ale i v jiných zemích.

Objevili jsme, že tentýž Ježíš Kristus, který několik let tomu změnil naše životy, je dnes stejně živý, aby stejně radikálním způsobem zachraňoval a uzdravoval na ulicích New Yorku, Chicago a Los Angeles. Stejný Duch svatý, který se dotknul našich životů, se teď dotýkal životů mladých i starých naskrz Spojenými státy. Boží láska, jaká pronikala našimi srdci, je úplně stejná, když pracuje na našich chudobou dotčených sousedech ze slumsů v Mexiku. Stejného odpuštění, jaké jsem přijali my, se dostává miliónům v Kanadě, Argentině, Anglii, Indii, Japonsku a Africe. Vidíš, příteli. lidé jsou stejní, kdekoliv bys nepřišel. Mění se jazyk, jsou tu jiné zvyky, ale lidské srdce je v každé kultuře stejné. Bible říká, že lidské srdce je "plné klamu a nepravé!" Pouze Bůh dokáže srdce změnit.

Prosím, dovol mi ještě chvíli mluvit přímo k Tobě. Možná, že sis tuto knihu vybral ze zvědavosti, ale teď se cítíš jejím poselstvím osloven. Nebo možná, že Ti ji dal Tvůj přítel s nadějí, že tě uchytí náhlé porozumění lásce Ježíše Krista. Jakkoliv už to bylo, určitě to nebyla žádná chyba. Poselství této knihy může změnit Tvůj život.

Jsi unaven? Hledáš pravé štěstí a pokoj mysli? Znáš tu bolest srdce a beznaděj, kterou jsem ve svém životě prožíval?

Je tu několik jednoduchých kroků, jaké vedou k odpuštění a k novému životu. Přečti si je, jednej podle nich a dovol, ať láska Ježíše Krista Tě učiní novým člověkem, jakým On chce, abys Ty byl.

1.VĚŘ, ŽE KRISTUS JE TVÝM NEJLEPŠÍM PŘÍTELEM A ŽE MU NA TOBĚ ZÁLEŽÍ.

"Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží." (1.Petrova 5:7)

"Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsem ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha:On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování, zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého." (Titus 3:3-5)

 "Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho Pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce." (Jan 15:15)

 "Ježíš...jim řekl - Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." (Marek 2:17)

"Vždyť Syn Člověka přišel zachránit, co zahynulo" (Matouš 18:11)

2. ZAVOLEJ K NĚMU O POMOC - HNED TEĎ!

" neboť Písmo praví : Kdo v něho věří, nebude zahanben. Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen."

(Římanům 10:11-13)

 " Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtížení břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinusvým duším. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží." (Matouš 11:28-30)

3. VĚŘ MU, ŽE TĚ ZACHRÁNÍ Z HŘÍCHU, DEPRESE A STRACHU

"Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života." (Jan 5:24)

"Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Římanům 10:9)

"On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna." (Koloským 1:13) "Neboť nám nedal Bůh ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy." (2.Timoteovi 1:7)

4. VĚŘ MU, ŽE TĚ OČISTÍ A UČINÍ TĚ NOVÝM ČLOVĚKEM

" Jestliže však chodíme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti." (1.Jan 1:7-9)

" Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!" (2.Korintským 5:17)

5. VEŘEJNĚ JEJ PROHLAS JAKO SVÉHO SPASITELE A PÁNA

"Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mne však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi." (Matouš 10:32-33)

"Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu."

(1.Jan 4:15)

"Srdcem věříme ke spravedlnosti a ústy vyznáváme ke spasení" (Římanům 10:10)

6. VĚŘ MU JEDNODUCHOU, DĚTSKOU VÍROU

"Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl 'Amen, pravím vám, jestliže se neobrátite a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.' " (Matouš 18:2-3)

"Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar."(Efezským 2:8)

"Bez však víry není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.

(Židům 11:6)

"Aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil 'vnitřní člověk' a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotvení v lásce mohli spolu se svými bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva...(Efezským 3:16-21)

"Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista..." (Římanům 5:1)

Modli se tuto prostou modlitbu, s vírou:

Drahý Pane Ježíši, svými ústy vyznávám své hříchy, svou prázdnotu, své sobectví. Odpusť mi, Pane, očisti mé srdce a dej mi nový počátek. Přijímám Tě jako Pána svého života. Dávám Ti svou důvěru, teď a tady. A s Tvou pomocí, chci Ti dovolit, abys ve mne tvořil nového člověka. Věřím, že to, co říká Bible, je pravda, a budu podle toho také jednat. Ve Tvém jménu se modlím, Pane Ježíši. Amen.

Nejvíce ze všeho je teď důležité, abys našel nějaký silný křesťanský sbor. Studium Bible a společenství s druhými křesťany to jsou jenom dvě z mnoha složek toho, co s sebou obnáší být součásti místního těla věřících.

Máme Tě rádi a to, co bychom chtěli je, abychom Ti dokázali pomoci. Prosím Tě, dej nám šanci.

Můžeš nám zavolat nebo napsat ještě teď, hned teď:

A D R E S A (razítko)

 ....-....

Zadní strana:

Steve Hill Steve Hill

ve vězení (drogy) dnes

Chtěl bych vás na několik chvílí vzít na cestu do mé minulosti.

Možná, že to bude poprvé, co pocítíte agonii mladého člověka, chyceného do pasti drogové závislosti. Budete vnímat krutou beznaděj

někoho, kdo zoufale hledal nějaké dveře, ale žádné najít nemohl.

Otroctví alkoholismu, moc strachu a paranoia, trvalý pocit beznaděje, mě držely v léčce, chyceného jako zvíře.

Toto je můj příběh, vnitřní pohled do totální svázanosti, senzační zkušenost vysvobození a nového života.