Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zátěžák 2008

10. 9. 2008

Zátěžák 2008 

 

Je ráno. Všude ve středisku shon, zmatek. Pobíhající maskáče křičící jedny na druhé: „Kde mám spacák?“ a další: „Máte sůl?“. Batohy jsou všude. Středisko je sloupovkou vzhůru. Jdeme na Zátěžák 2008. Já a můj kolega David Láník se tajuplně usmíváme, sem tam upustíme laškovný žertíček. Má být hezky a jen my, tata a dva interšípy víme, co se bude dít. A to ještě ani my nevíme všechno, sluníčko se tajuplně usměje, laškovně do nás píchne paprskem a my nic. My se těšíme. Klukům vypalujeme rybník poprvé hned ráno. Všichni si rozpočítávají, co si kdo koupí, protože tak to vždy v minulých letech bylo. Ovšem letos má jídla každý jinak, podle toho, jak zvládne úvodní hru. Ta byla nadmíru zdařilá. Za všechny události bych zmínil Oldovo ručkování přes rybníček (a pro pobavení zúčastněných přihodím větu: „To je jasný, to je písek.“ od Jury Pačese). Kluci handlují s velkovezírským Králem zásoby. „Dej sirky, sůl na tu nemáme, chlebů pět“ a podobně. Někteří si dokonce kupují jediný sáček kávy mnouce si ruce nad skvělými budoucími obchody. Pokračujeme výstupem na Hrazený. Kluci soutěží, kdo se déle udrží na stromě. Tonda má nezapomenutelný lenochodí styl, zdá se, že se na stromě narodil. Jarda Popelka bojující o zlato jako poslední ze třech reků seskakuje ze stromu po zjištění, že celý boj je jen o deset korun do banku na slavnostní grilovačku. Sluníčko se na tu šarádu nemůže dívat a schovává se za mrak. Ten sluníčko nechce dát a tak nám nadělí první zkoušku v podobě deštíčku na dvě a půl hodinky. Saigon, v botách mám nejmíň Rybnišťský rybník, a to jsme teprve vyšli. Střediskový Velkovezírský Král si rafinovaně dělá pláštěnku z kusu igelitu, ale ta se po pár desítkách minut mění v pařník. Aleš si nese nepořádek ze svého pokoje, prý se to tak dělá (výmluva-nebyla krosna), ale pláštěnku má. V tomto stavu dorážíme na Radar (úplně český). Já a David vytahujeme prémiový řízeček, děláme si kávu. Velkovezír hází po zemi těstoviny, stejně by prý nebyly dobré. Je to holt zkušený táborník. Následuje hodně vyšperkovaný volejbal nafukovacím lehkým balonkem přes natažený provázek na obsazeném Radaru. Petr nás zanechává večer napospas a vrací se domů za Vladi. Ráno nás čeká pochod kolem hraničního potoka. Ale nejprve si kluci zasoutěží v převracení ručníku, který se mění v loď na rozbouřeném oceáně. Populární brození potokem je nevyhnutelné, studenti jako vždy nemohou uvěřit svým uším a očím, nicméně Velkovezír velí vlézt do vody a razíme. Předcházíme kluky a připravujeme lesní golf, na jehož konci je vrcholná disciplína, Petr konečně využije svůj nový slak line (a my všichni se po tom provázku učíme chodit, naštěstí nikdo nedopadá jako Berousek). Večer se rozdělujeme, Petr dává instrukce a se vrací domů k Vladi. Kluci si opět myslí, že připravuje zítřejší den. Rozdělujeme se na tři týmy a vyrážíme. Sraz je druhý den ve středisku. Já, Láňo a Aleš Starka bivakujeme na skvělém místě, jako jediný tým nemáme mapu a to se nám má vymstít. Měsíček se směje pod vousy našim vtipům. Vyrážíme ráno, marně hledáme turistické značky, rozčilujeme se na německou údržbu cest. Zdoláváme první strž a pak druhou a třetí. Jásáme, hele potok, tudy jsme nešli, jistě jdeme správně. Po dvou a půl hodinách plahočení potok nepotok, hora nehora, les cestou i necestou se vracíme na stejné místo, dělá se nám špatně, domů je to ještě dvacet kilometrů…

Nacházíme značku, kterou jsme večer ve tmě ztratili, cestu si krátíme zoufalým vtipkováním na téma zkratky a život. Cestu už držíme až do Mikulášovi, kde si nás vyzvedává Martina a Petr, kluci jsou dávno doma a vesele se potulují po středisku. My jsme holt byli nejdál, jako vždycky ostatně.

Táborníkům a všemožným plantážníkům zdar

Za tým Královského Velkovezíra

-de11-  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář