Jdi na obsah Jdi na menu
 


Změna je vždy otázkou osobní oběti

24. 6. 2009
Zachraňuj ty, kdo jsou vlečeni k smrti,
ujmi se těch, jež vedou k popravě!
Copak chceš říci: „My jsme to nevěděli“?
Tomu, jenž zkoumá srdce, vše jasné je!
Strážce tvé duše o všem ví,
každému jeho skutky odplatí!

Přísloví 24, 11-12

Žijeme v době plné lhostejnosti. Jednou ze sociologických teorií je, že pro globalizaci v mediální komunikaci, jsou otupeny naše smysly pro to, co je spravedlivé a to, co se děje kolem nás. Pro všechny ty negativní slova ze zpráv, obrázky krve a nízké morálky bulvárnosti i tam, kde bychom to v minulosti nečekali, protože se jedná o seriózní média, i ta jsou však dnes více poplatná potřebě ekonomického růstu a potřebě se podbízet. Psychologie také popisuje stavy, kdy po stálém vystavování traumatizujícím a emocionálně silným podnětům, vypůsobí tyto reakci apatie a vytěsnění, ale také potřebu silnějšího vzrušení (více krve, více negativních zpráv, více fascinace, více voaerizmu). 


Ježíš konstatuje, že pro množství hříchu ochladne láska mnohých (Matouš 24:12). Tak žijeme ve světě, kde, ačkoli si to jen málo uvědomujeme, potřebujeme pro vlastní míru uspokojení stále silnější podněty a zároveň se vyprazdňují skutečné významy a obsahy věcí v našich očích a mysli. Ačkoli používáme silné výrazy (hustý, paráda, nádhera, úžasný, miluji ...) tyto nemají téměř žádnou vypovídající hodnotu. Skoro si myslím, ale nemám pro to žádný argument postavený na nějakém relevantním výzkumu, že nesledovat zprávy a na nějakou dobu si vyčistit hlavu, povede u těch, kdo to zkusí k větší míře osobní angažovanosti a citlivosti na potřeby svého okolí...

Naše doba je velmi podobná době gladiátorských zápasů v starém Řecku a Římě. Jejich rozmach probíhal nenápadně až do situace, kdy se hry "krve" rozšířily po celém impériu a na více než 100 dní v roce, byly globální a jen málokdo je považoval za problém. Vždyť šlo o masovou zábavu.  Konec gladiátorských zápasů s sebou přinesl až rozmach křesťanství. Nastálo zakázány byly v roce 404 po incidentu, kdy řecký mnich Telemachus vnikl do arény ve snaze zabránit boji, rozvášněný dav jej ale zabil. To rozlítilo císaře Honoria a hry zakázal (wikipedia). Telemachus, ačkoli zemřel a jeho smrt se zdá zbytečná z pohledu situace, ve které se nacházel, dosáhl nepřímo zákazu her a ukončení této nemorálnosti. 

Zkusme si představit na jeho místě sami sebe. Koukáte se na rozvášněný dav řvoucí smrt, smrt a ptáme se sami sebe, co zmůžu tím, že skočím do arény a budu proti všem? Telemachus to udělal a díky jeho smrti hry nadobro zkončily.