Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč křesťansky orientovaný program?

4. 1. 2008

Příběh o pomoci

Lukáš 10:25  Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: "Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"
26  Ježíš mu odpověděl: "Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?"
27  On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´."
28  Ježíš mu řekl: "Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ."
29  Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: "A kdo je můj bližní?"
30  Ježíš mu odpověděl: "Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého.
31  Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu.
32  A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho.
33  Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem;
34  přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral.
35  Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: `Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.´

36  Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?"
37  Zákoník odpověděl: "Ten, který prokázal milosrdenství." Ježíš mu řekl: "Jdi a jednej také tak."

Nedávno jsem dostal od jedné kamarádky mail, kde byl i dotaz na účinné faktory programu pro závislé. Sama dostala stejnou otázku od lidí, kteří měli vážné pochybnosti o programech Teen Challenge. Argumentovali tím, že jsou příliš dlouhé, že nejsou postaveny na léčbě ve smyslu psychiatrie, případně psychoterapie, a co vlastně, že se to v programech TC děje a zdali tyto nejsou destruktivní pro osobnost člověka.

Samozřejmě, že takto postavené otázky nemohou být zodpovězeny někým, kdo je uvnitř organizace, ale samotné by chtěly nezávislý výzkum. Nesnažím se tedy tímto krátkým článkem obhajovat naši práci, ale spíše ukázat, že křesťanský orientovaný léčebný program má své místo v hledání svobody od závislosti.

V naší společnosti je většinou křesťanství spojováno s manipulativními praktikami, často akcentovanými obecnými prohlášeními křesťanských aktivistů vůči různým problémům společnosti (homosexualita, potraty, …). Výsledkem je pocit, že křesťanství obecně ohrožuje základní lidskou svobodu se rozhodovat podle vlastního uvážení, že deklaruje nařízení, která ve svém důsledku omezují nebo odmítají jinakost, a bohužel v dějinách je tento dojen často potvrzován. Problém lidské svobody však není možné oddělit od morálních rozhodnutí, které děláme. Naše rozhodování stojí proti dvěma základním historickým faktům, ve kterých naše západní kultura žije. Je to fakt toho, že ačkoli je společnost ateizována potýká se stále s rozměrem morálky odpovídající na požadavek: „jest jediný Bůh, budeš jej milovati z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe“. Morální rozhodování tak nestojí na faktu dogmatických příkazů, které jsou navíc staticky zobecněny pro celé lidstvo, ale na těchto dvou základních požadavcích, které mají navíc akcent činnosti, očekávají prvek angažovanosti (zde stojí za zmínku angažovanost křesťanských řádů, institucí atp. v dějinách a to především v pomoci nemocným, utlačovaným, chudým, atd.). V obou je zakotven požadavek nesobeckého vztahu postaveném na lásce, tedy požadavek milovat. Pokud to však obrátíme a začneme činit svá rozhodnutí bez vztahu k těmto požadavkům, můžeme vidět fatální důsledky ve formě zklamání, zranění, samoty, excentrizmu, xenofobie, prospěchářství, atd. Toto je praktický rozměr našeho rozhodování. Například pokud se otec rozhodne opustit svou ženu a děti, může pro to mít různé osobní důvody, ale bude to mít minimálně důsledky ve formě ztráty vzoru pro tyto děti. Pokud budu naplňovat své potřeby na úkor druhého (sexuální, emocionální, atp.), pak ten komu je takto činěno si to sebou ponese jako vlastní vzor, a je jedno, jestli výsledkem bude to, že bude jednat stejně, nebo bude žít ve strachu z lidí, či bude na druhých nezdravě závislý. Co chci říct? Ačkoli chceme být „absolutně“ svobodni ve svých možnostech, jsme omezeni ve svém rozhodování. Svoboda má svůj závazek v zodpovědnosti: „budeš milovat“.  Tak se pro nás stává normou svobodného rozhodování zodpovědnost lásky, kterou v sobě neseme vůči druhým a osobně si myslím, že také vůči Bohu, protože jedině tak může být nalezena útěcha vůči rozhodnutím, jejichž výsledkem byla bolest druhých, či naše vlastní, způsobená konkrétním zlým rozhodnutím, skutkem (kdo z nás sejme naše provinění?). A zde je základní rozměr křesťanství. Je to reálný vztah, ne „vůči“ druhým a Bohu, ze kterého pramení ona musíš-nesmíš (omezující tam kde by nemusela a svazující tak, že pod těmito břemeny klesáme), ale „s“ konkrétním člověkem a Bohem, který dává našemu rozhodování intimní rozměr osobního vztahu. Všimněme si, že nás bolest druhých ovlivňuje teprve tehdy, když namísto abychom ji sledovali z povzdálí TV přijímačů, ji spoluzažíváme, dotýká se nás, a my můžeme prožít, že sami sebe milujeme tak, že bychom si nic z toho, co se druhému děje neučinili. Jsou zde jistě i jiné systémy morálky, ale většina z nich je založena právě na této morálce „vůči“. Utilitarianismus říká, že nezáleží na samotném skutku, ale že je důležité, aby přinesl co největší užitek, vůči co možná největšímu množství lidí. Kant ve svém pojetí morálky říká, že je nutné volit s ohledem na to, aby to, co činím bylo možné zobecnit vůči všem jako normu. Mohl bych pokračovat, ale mám dojem, že nakonec je stejně pro každého z nás  základem morálního rozhodování osobní zkušenost, kterou máme (nebo v případě Boha nemáme) s „konkrétní“ druhou osobou.

            Pokud se ovšem chci zabývat touto otázkou jak dosáhnout lidské Svobody, je nutné se nejprve zabývat tím, co je základem pro závislost. Závislost může být definována různě, osobně se spokojuji s definicí, která ji vymezuje jednoduše jako zdroj naplnění mých potřeb, které nemohu dosáhnout vlastními prostředky a jsem odkázán na zdroje z mimo sebe. Zdá se, že v tomto pojetí, by svobodou byla nezávislost na vnějších zdrojích. Toto je pravda pouze za předpokladu, že člověk může všechny své potřeby naplnit pouze z vlastních zdrojů, a že tento nedostatek je zapříčiněn nějakou vlastní nedokonalosti. Pravdou zůstává, že nikdo není schopen naplnit své potřeby pouze z vlastních zdrojů. Svobodou tedy nemůže být nezávislost obecně, ale pouze nezávislost na tom, vzít si za jakoukoli cenu to co chci. Člověk není perpetum mobile, nedal si ani život sám sobě. Dítě potřebuje matku aby vědělo, že je milováno, potřebuje výchovu, aby poznalo své hranice a rozlišilo co je dobré od špatného, mé sebevědomí roste pouze za předpokladu, že je zde něco nebo někdo, na čem si jej mohu ověřit, má vina je smazána pouze tím, vůči komu jsem se provinil, potravu nemohu získat bez půdy… Biblická postava apoštol Pavel se vyjádřil k problému svobody takto: „nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím“. A zde je kámen úrazu pojetí morálky, která říká: „svoboda je možnost dělat to, co chci“. Často vnitřně bojujeme s nenaplněnou potřebou (být milován, potřebou zázemí, bezpečí, potřebou po pokoji, po vyřešení pocitů viny, strachu, …) kterou alespoň chvilkově můžeme naplnit něčím „z vlastních zdrojů“, něčím, co si můžeme „vzít“ sami, ale často pouze za předpokladu manipulace s druhým, okolnostmi, samými sebou, pravdou. Tak z potřeby po vlastní svobodě bereme svobodu druhým a nakonec i sobě.

Co jiného je vzít si drogu pro uspokojení sebe, když nakonec toto uspokojení vede k braní svobody druhým? V rámci mé zkušenosti se uživateli drog stávají děti ze třech důvodů. Prvním z nich a pravděpodobně nejčastějším je potřeba úniku z nepříjemné reality života. Většina by tento důvod asi neudala, především v prvním roce užívání, ale na základě příběhů zachycených v našich anamnézách se dovídáme, že většina klientů žila v neúplné rodině většinou s matkou, až 40 procent jich uvádí, že jejich otec byl alkoholik, v případě úplné rodiny je toto procento dokonce vyšší, osm z deseti klientů uvádí násilí na některém z členů rodiny, více než 40 procent uvádí zneužívání. Častými důvody vyplývající z anamnéz jsou potřeba vyrovnat se s ztrátou někoho, koho dotyční považovali za významnou osobu, vysoká míra potřeby se druhému vyrovnat a zároveň postrádání smyslu, pocit samoty a strach. Druhým důvodem jsou často hyperprotektivní rodiče, kteří svým dětem brání učinit jakákoli rozhodnutí tím, že je činí z ochrany za ně samotné, výsledkem je pak potřeba po násilném „osamostatnění“ často bez kontroly, kterou si nezvnitřnili. Nebylo jim umožněno chybovat, vždy za ně platili druzí. Třetím důvodem je prostá zvědavost, někdy pramenící z nudy, tedy neschopnosti na něco trvaleji zaměřit svou pozornost, někdy z lidské potřeby po hledání toho, co je přesahující, po nové realitě, po moci…

Klienti, kteří přicházejí do našich komunit pocházejí z takovýchto prostředí. Jejich osobním profilem je nízká míra tolerance vůči jakékoli frustraci, ztráta pozitivních hodnot, ztráta víry v sebe i druhé, ve svých postojích jsou destruktivní pro sebe i své okolí, potýkají se z pocity bezesmysluplnosti, nemají jasné hranice pro to, co je dobré a co naopak špatné a může je samotné ohrožovat, často nemají žádné návyky ani dovednosti potřebné k udržení si práce, partnera, vztahu s blízkými, ztratili zázemí k životu, topí se v dluzích. Jsou dospělí a jejich minulé prostředí je buď nevyhovující, nebo je nechce. Nemají kam jít, minulost se vrátit nedá je potřeba začít znovu a jinak. Kde? Jednou z alternativ je naše zařízení. Našim cílem je pomoci najít  klientům svobodu, především od svých vlastních tendencí. Svobodu v zodpovědném rozhodování lásky vůči druhým a Bohu, vycázející právě z autentického vztahu s Bohem a druhým. Obávám se, že bez tohoto autentického setkání s Bohem a druhým nemáme silu čelit vlastním tendencím ve chvílích, kdy máme volit mezi vlastním prospěchem a prospěchem druhých.  Zde by mě docela zajímalo, na jakém základě se rozhodl Samaritán pomoci zraněnému Židu, když to stejné měli možnost udělat kněz i chrámový služebník a neudělali to (Bible – Lukáš 10: 25-37). Právě tato rozhodování jsou centrem programu. Vždyť pro každého z nás je přirozené se rozhodovat jak se zachovám v různých běžných situacích, v práci, ve vztazích, v osobních preferencích, … Klienti čelí běžnému režimu, se kterým se musí vyrovnávat (dříve žádný neměli, nebo byl neadekvátní), jsou nuceni se podřídit společným pravidlům. Součástí běžného života je požadavek související s rolí, kterou v životě žijeme (dítě, rodič, zaměstnanec, manžel, …) máme také různé postavení, které očekává jisté chování, pravidla,… (ředitel, manažer, zámečník,…).  K rolím i statutu potřebujeme konkrétní dovednosti, a také musíme mít jasný žebříček hodnot a priorit, postojů. Také jsme nuceni se umět vypořádat s frustrací a pocity selhání jinak než útěkem. Vše toto je součástí programu. Klienti mají v určitých etapách své konkrétní zodpovědnosti, které konfrontují jejich schopnosti, možnosti, postoje i hodnoty. Jsou zapojeni do konkrétního pracovního procesu, je jim poskytováno poradenství vzhledem k jejich osobnostním potřebám. Práva která nabývají (možnost vycházek, pití kávy, atp.) souvisí s mírou jejich svobody vůči minulým „návykům“.  Mají možnost spolurozhodovat o tom, co se v rámci komunity děje, podílet se na tvorbě pravidel. Poskytují si navzájem zpětnou vazbu. Řeklo by se: „běžné věci“. Jen na začátku celého procesu stojí víra, že člověk potřebuje pro naplnění svých potřeb druhé a Boha a proto stojí naše svoboda na morálním rozhodnutí a to je také důvod proč v našem konceptu věříme, že svoboda je založena na lásce k Bohu a bližnímu, je především silou nečinit to o čem vím, že je špatné…

 -pk-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

;-)))

marika23. 4. 2008 23:24

;-))) Líbí se mi, jak argumentuješ:))))

ps.

tata25. 3. 2008 9:05

jo a celej život je konfrontace sebe svých potřeb a světa :-) ne jen začátek po programu... spíše naopak

konfrontace

Tata25. 3. 2008 9:03

pokud by svoboda souvisela poze s konfrontací sama se sebou, jak by s tím souvisela konfrontace sebe a "světa"? vždyť přece míra vlastní svobody není nezávislá na prostředí, ve kterém se také spoluutváří. Navíc ona konfrontace se sebou se také často uskutečňuje zprostředkovaně, a to až po setkání s jinou realitou, a naše svoboda touto realitou je nejen konfrontována, ale také spoluutvářena. Jistě můžeš říct, že např. sebevědomí buď máš nebo ne, a že je to tvoje kvalita prožívání, ale mezi námi, nevytváří se sebevědomí ze "setkání" s druhým, který se dotkne něčeho v nás? A také i ta naše vlastní konfrontace je zde, a mám dojem, že vždy, v přítomnosti nějaké třetí osoby, byť virtuální, vůči které se ona konfrontace vzhledem k danému vnitřnímu hledání, děje. :-) Jo rád bych tě taky viděl, slyšel. Rozumím, že konec programu je jako start tam, kde není nic, ale zvládlas to hezky "-)

svoboda a morálka

marika21. 3. 2008 21:34

Ahoj Petře, díky za tohle zamyšlení, tohle téma mě osobně dost zajímá, těším se, že se snad konečně někdy sejdeme a třeba i o těchto věcech pohovoříme...:-)Myslím si, že program je pro začátek "novýho" života dobrej, ale v realitě se konfrontaci se svou vlastní "osobností" a i tím, co nazýváš "potřebami" nevyhneš..
Pro mě byl teda návrat do normálu - myslím těsně rok dva po konci programu - docela těžkej, cítila jsem se hodně sama a sebevědomí bylo na bodu mrazu..Docela by mě zajímalo, jak se děckám, co dokončili TC daří...
Osobně si nemyslím, že by byl diametrální rozdíl v prožívání lidí věřících a nevěřících v Boha, myslím si, že taková ta pravá osobní svoboda stejně tkví jenom v konfrontaci sama se sebou...