Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak pomoci a přitom neublížit

19. 1. 2007

Zastávání se

 

Umožňování je chování, které bezmyšlenkovitě praktikujeme, když pečujeme o někoho druhého. Věříme, že jsme milí, ale když někoho zachraňujeme z jeho zodpovědností, v podstatě mu ubližujeme.

 

Melody Beattie píše, „Jak říká poradce Scott Egleston, kdykoli přebíráme zodpovědnost za jinou lidskou bytost, zachraňujeme – její myšlenky, chování, růst, problémy, spokojenost nebo osud.“ Jinými slovy, „umožňování je chování, které, i když je dobře myšleno, slouží k ochraně závislých před následky jejich jednání.

 

V jejich dobře myšleném úsilí pomoci, mohou tito zastánci pro své milované lhát, připustit zneužívající chování, skrývat pravdu před příbuznými a přáteli, bránit své milované, když ostatní poukazují na problémy, pomáhat jim s jejich potížemi se zákonem, změnit zařízení domácnosti, aby mohli ubytovat problematickou osobu nebo odmítají o problému s kýmkoli mluvit.

 

Osoba dále nemůže pokračovat v problematickém životě, pokud jí to zastánce neumožní. Konečně, bez zachránců lidem dojdou možnosti a narazí. Dokud se jich tito „pomocníci“ zastávají, nevyhledají pomoc.

 

Umožňování nebo také to, že se druhého zastáváme má vzrůstající tendenci. Začíná to tím, že děláme malé ústupky v něčím nezodpovědném chování, které se stupňují, dokud není náš život ovládnut tím, jak se pokoušíme milovaného vyléčit a převzít nad ním kontrolu. Tento průběh vede k tomu, co je známé jako spoluzávislost.

 

Umožňování: Pomoc nebo ubližování?

 

Když pomáháme lidem, kteří zneužívají naši pomoc, přispíváme tím závislé společnosti. Umožňovatel se stává součástí problému. Umožňování je pak jednou z nitek, která udržuje závislou společnost pohromadě. Umocňovatelé mohou být rodiče, vláda, školy, učitelé, lékaři, zákonodárci, duchovní apod.

 

Raymondovi rodiče se snažili stále znovu a znovu pomoci s jeho závislostí na drogách. Ve dvanácti letech začal s víkendovým popíjením alkoholu v domě svého přítele a do svých patnácti let se stal závislým na alkoholu a ostatních drogách. Byl vychován křesťanskými rodiči, kteří pravidelně navštěvovali sbor. V jednadvaceti letech byl jeho život v troskách. Výsledkem závislosti byla smrt blízkého rodinného přítele a dlouhý pobyt ve vězení.

 

Pan Polk, ředitel střední školy, si na konci roku zavolal Raymondovu matku. Nějakou dobu již měl podezření, že Raymond prodával marihuanu na školním pozemku, ale nyní to již věděl jistě, protože učitel, který měl dohled nad prostory během přestávky na oběd, ho viděl prodávat látku jinému studentovi. Když Raymondova matka přijala tyto zprávy, týkající se jejího syna, rozzlobila se a obvinila sbor z mizerného chodu školy. Vyhrožovala za toto obvinění soudním procesem proti řediteli a celé škole. Při setkání ředitele a učitele, který Raymonda přistihl s marihuanou, se rodiče svého syna zastávali a po školních úřednících šlehali jazyky. Přemístili svého syna do soukromé křesťanské školy, ale Raymondovo chování a sdílení rodičů s jeho problémem se nezměnilo.

 

 

V průběhu jednoho roku byl Raymond pětkrát uvězněn za řízení pod vlivem alkoholu. Pokaždé ho rodiče dostali na kauci z vězení, dávajíce mu ještě jednu šanci“ v domnění, že mu pomáhají. Jejich život se točil kolem toho, jak zakrýt Raymondovo deviantní chování. Ostatní děti byly zanedbávány. Tři dny před Raymondovými osmnáctými narozeninami manželství rodičů skončilo. Jejich způsob „pomoci“ se obrátil v bolest pro celou rodinu.

 

Charles a Lois byli křesťané, kteří měli sedmnáctiletého syna závislého na drogách. Lois zavolala Maxovi, řediteli křesťanského léčebného programu v jejich městě, a požádala ho o schůzku, kde by mohli prodiskutovat problém jejich syna. Na schůzce dal Max rodičům knihu pro jejich syna Billa. Max souhlasil s tím, že druhý den navštíví jejich syna. Charles a Lois odjeli domů, předali knihu Billovi a ten souhlasil s tím, že se druhý den setká s Maxem, jak bylo naplánováno.

 

Druhý den, byl to zasněžený březnový den, přijel  Max do Billova domu. Jakmile vstoupil dovnitř, pocítil napětí. Bylo zjevné, že Bill své rodiče vyčerpával finančně, citově i duchovně. Lois pozdravila Maxe ve dveřích a řekla: „Bill je ve své ložnici a nechce vás vidět.“ Billovi bylo dovoleno, aby měl kontrolu nad tím, kdo vstupuje do jeho ložnice. Ačkoli to bylo proti přání jeho rodičů, užíval ve svém pokoji drogy bez jejich uspokojivého zásahu.       

 

Pozorujíce bolest v Loisině obličeji, Max prohlásil: „Jestli jste v pořádku, půjdu a stejně se na Billa podívám.“ Zdálo se, že se Lois ulevilo, i když ten člověk se vlastně chystal narušit Billovo soukromí. Max zaklepal na Billovy dveře a řekl: „Chtěl bych s tebou mluvit, Bille.“ Když se mu nedostalo žádné odpovědi, jemně otevřel dveře a spatřil Billa ležícího na své posteli v halucinacích. Maxovi nebylo v tu chvíli lehko. Ale sedl si na roh Billovy postele a řekl: „Bille, na čem jsi?“ Bill mu odpověděl podáním složeného kousku papíru. Maxova první myšlenka byla „Oh, je na LSD.“ Otevřel papír a byl překvapen, když spatřil desetidolarovou bankovku. Jak Bill střídavě upadal do euforie a vracel se do reality, řekl se slzami v očích: „Toto je mých posledních deset dolarů z prodeje drog v Central High School (ze které byl vyloučen před čtyřmi měsíci), a je to na váš program.“ Max si poté všiml zprávy, která byla napsána u bankovky. Stálo tam:

 

VÍCE NEŽ DROGY POTŘEBUJI BOŽÍ LÁSKU. JEŠTĚ JSEM ZMATENÝ. CÍTÍM SE ZNEUŽITÝ, CHCI PRYČ Z POMÍJEJÍCÍHO ŠTĚSTÍ, KTERÉ DROGY NABÍZEJÍ.

 

Bill nastoupil do Maxova programu a pozoruhodně se zotavil.

 

Billovi milující rodiče dělali to, o čem si mysleli, že je správné, ale když povolili Billovi soukromí a užívat drogy ve svém pokoji, místo aby mu pomohli, ublížili mu. Bill v podstatě chtěl, aby Max vstoupil do jeho pokoje bez pozvání.

 

 Existuje slovo, které je používáno k popisu jednání, kterého se dopouštěli rodiče Raymonda a Billa: umožňování (angl. enabling). Ačkoli existuje mnoho dobrých použití tohoto slova, v našem kontextu je negativním termínem. Zastávání se je něčím, co způsobuje zmírnění přirozených následků lidského chování. Ačkoli byli milujícími rodiči, stáli v cestě následkům chování jejich dětí. Raymondovi rodiče ho neustále zachraňovali od následků jeho deviantního chování. Charles a Lois dovolili Billovi, aby užíval drogy v jejich domě, čímž jejich milovanému synu ublížili.

 

Aniž by to tušil, umožňovatel pomáhá jedinci sklouzávat ve spirále jeho závislosti. Stále pomáhá, i když tuší, že jeho asistence se stává závislostí. Jiný výraz, který se používá pro umožňování je zachraňování. Pisatel přísloví říká:

 

„Velká vznětlivost volá po pokutě, odpustíš-li, budeš muset přidat.“ (Přísloví 19,19)

 

Pomocníci se učí zachraňovat své přátele či milované z jejich zodpovědností. „Jak říká poradce Scott Egleston, kdykoli přebíráme zodpovědnost za jinou lidskou bytost, zachraňujeme – její myšlenky, chování, růst, problémy, spokojenost nebo osud.“

 

Robert a Gayle byli znepokojeni svým synem Erikem. Jelikož byli vedoucími ve své církvi, byli zděšeni už při pouhé představě, že by jejich syn, vychován v církvi byť jen uvažoval o pití alkoholu. Nicméně Erik se ve škole zapletl s přáteli, kteří na něj měli špatný vliv. Robert začal nacházet v synově autě plechovky od piva, a také zaznamenal změny v Erikových postojích.

 

Jako ublížení rodiče, navštívili Josepha, křesťanského poradce. Joseph je povzbudil k tomu, aby ve svém domě zavedli pravidla, což znamenalo, že Erik se bude muset podrobit domácímu vězení a přestat pít doma alkohol.

 

Po setkání s Josephem si promluvili s Erikem. Ujistili ho, že ho velice milují, ale že bude muset respektovat pravidla, která stanoví pro jejich domácnost. Erik se rozhodl raději odejít z domova, než aby se podřídil pravidlům. Byl pryč několik měsíců a Robert s Gayle přemýšleli o svém rozhodnutí obávajíce se, že odešel navždy. Věřili ale Bohu, že ho přivede zpátky a modlili se za jeho bezpečí.

 

Jednu nedělní noc, několik měsíců poté, co Erik učinil rozhodnutí odejít, se Robert s Gayle vrátili ze shromážděni a byli příjemně překvapeni, když zjistili, že se Erik vrátil. Ležel v posteli a rodičům zanechal osobní dopis.

 

Vím, že jsem ta poslední osoba na této zemi, která by Vás měla žádat o pomoc poté, co vše jste pro mne udělali, ale nyní od Vás všech potřebuji opravdu pomoci. Vím, že Vám přijde divné, když píšu dopis, ale já opravdu nevím, jestli bych věděl, jak s Vámi mluvit takto vážně z očí do očí. Pravda je taková, že jsem se stal závislým na drogách a alkoholu a potřebuji pomoc, abych se srovnal, dokud není příliš pozdě.... Byl bych Vám moc vděčný. Výdaje, které vzniknou touto očistou, samozřejmě půjdou na můj účet a co nejdříve je nahradím. Jestliže nyní nezměním svůj život, vím, že si nikdy nebudu ničeho vážit. Moc Vás miluji a již nikdy nechci více ublížit Vám, ani sobě.

 

Miluji Vás, Váš syn

                       Erik

 

Robert zavolal Josephovi a domluvil schůzku pro Erika, svoji ženu a sebe. Erik dostál svému závazku změnit se a nastoupil do křesťanského rehabilitačního programu. Jeho život se změnil a jeho rodina byla opět celistvá.

 

Ačkoli Robert a Gayle svého syna milovali, ale nezastali se ho. Pravidla jejich domácnosti zůstala nedotčena. Také se nesnažili Erika zachránit, když učinil rozhodnutí opustit domov. Byli milujícími rodiči a bylo to pro ně těžké, protože věděli, že má spoustu problémů, které ho pronásledují.

 

Biblické příklady

 

Zastávající se chování královny Jezábel je zaznamenáno v 21. kapitole 1. Královské. Její manžel, král Achab, byl rozmrzelý a podrážděný, protože mu Nábot nechtěl prodal svoji vinici. Když si Jezábel všimla Achaba a jeho mrzuté nálady, vymyslela zákeřný plán jak pro něj získat vinici a zachránit ho od podrážděnosti.

 

S použitím oficiálního královského papíru, napsala dopisy ve jménu svého muže, vyhlašujíce půst. Postavila Nábota do prominentní pozice a najala dva ničemníky, aby proti němu svědčili, že zlořečil Bohu a králi. Jezábelino zachraňující chování vedlo k Nábotově smrti. Pisatel 1. Královské popisuje Jezábel jako osobu, která přinutila Achaba konat zlo (viz 21,25).

 

Marnotratný syn se rozhodl vzít si svoji část dědictví a opustit domov (viz Lukáš 15,11-32). Odešel do vzdálené země a rozházel svůj majetek. Když mu došly peníze, začal se živit krmením prasat. Nakonec přišel ke zdravému rozumu nebo se dostal z klamu a řekl: „Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem vůči nebi i tobě (v.18). Otec ho doma přivítal s přijetím a soucitnou láskou.

 

Otec vykazoval charakteristiku člověka, který místo ublížení pomáhá. Ačkoli pro něj muselo být bolestivé vidět syna odcházet z domu, nepokoušel se syna zachránit od rozhodnutí, které učinil. Lukáš v 16. Verši píše: „…ale nikdo mu nic nedal.“ Otec svému synu pomohl dostat se dostal z klamu tím, že ho nezachraňoval. Když si syn uvědomil svůj hřích a vyznal ho, přijal milosrdenství od svého otce. Otec marnotratného syna nebyl zachránce; umožnil svému synovi, aby se stal zodpovědným za své činy. Jako dobrý otec se jistě za svého syna modlil, čekal na jeho návrat a byl připraven přivítat ho s otevřenou náručí; ale neposílal mu žádnou pomoc, dokud byl v prasečím přístřešku. Je dobré vědět, že Ježíš je Pánem i nad prasečím přístřeškem.

 

Rozpoznáváme biblický princip, který se zabývá zachraňujícím chováním. Pavel píše: „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí“ (Galatským 6,7). „Modlit se, aby Bůh člověka ochránil před sklouznutím do problémů nepomůže. Místo toho se modlete, aby Bůh přinesl do života jedince tolik problémů, aby se přesvědčil, že jde špatným směrem a stává se potřebným“ (Van Vonderen). Jako pomocníci s dobrým úmyslem, mohou lidé svým zachraňujícím chováním překážet Bohu. Mnoho křesťanů se svými nedělními úsměvy přichází na bohoslužby s těžkým srdcem kvůli jejich blízkému či příteli, který je zotročen. Jejich zachraňující chování může být spíše než ku pomoci na překážku v procesu zotavení jedince.

 

Jak jste četli tento článek o různých aspektech chování, které přispívá závislé části společnosti, všimli jste si potřeby přizpůsobit se a projednávat? Pokud ano, neočekávejte, že změna nastane během jednoho dne. Začněte ten proces – udělejte, co je správné a přenechejte následky Bohu.

 

Turning Point Ministries 1997

Translated by Petr Lejsek 2007