Jdi na obsah Jdi na menu
 


8 charakteristik vlivného člověka

23. 7. 2010

Před nedávnem jsem v našem sboru kázal na toto téma. Základem bylo místo s písma,  Matouš 5:13  Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali, které navazuje na základní stať Ježíšova kázání na hoře. Osobně si myslím, že téma vlivu na společnost skutečně souvisí s tím, co Ježíš říkal lidem na „hoře“. Výrok vy jste sůl země ukazuje na dvě věci: za prvé jsem to já, kdo má mít vliv na společnost kolem sebe, tedy svou rodinu, přátele, spolužáky, zaměstnance, ale i své vedoucí. Tento vliv bych měl uplatňovat, měl bych mít vliv na to, aby v situacích do kterých se dostávám přicházelo něco z podstaty Božího království. Za druhé, nemohu mít vliv pokud pozbudu slanosti, tedy v praxi ztratím-li to, co je podstatou vlivu. Například, nemohu být dobrým vedoucím, pokud zároveň nejsem schopen se podřizovat, nechat se vést. Toto je jednoduchý princip, který ukazuje na to, že za pojmem „pozbýt slanosti“, se skrývají konkrétní vlastnosti, postoje, charakter, dovednosti člověka.  Zopakuji to tedy: každý člověk je povolaný k tomu aby uplatňoval vliv na společnost kolem sebe a zároveň není možné uplatňovat vliv, pokud nemám dovednosti, ale především charakter, který vliv ve společnosti vyvolá.  Bohužel si všímám, že v obou případech selháváme. Mlčíme tam, kde bychom měli mluvit, neděláme věci, které bychom dělat měli nebo mohli. Možná, že jednou z našich argumentací je: „to není moje starost“ nebo se jednoduše stydíme, jsme zakřiknutí, máme pocit, že se nic stejně nestane, nezmění. To je přesně to o čem píši. Nepřijali jsme do života první výzvu, že jsme to právě my, kdo mohou něco ve společnosti posunout. Vzpomínám si, že ještě v dobách, kdy jsem podnikal, za mnou přicházeli kamarádi a ptali se mě, kdy konečně budu sloužit Bohu na plný úvazek. Pracovali v misijních projektech a byli z těchto projektů placeni, a věřím, že k tomu byli povoláni. Vždy jsem jim odpověděl jednoduše: „to kde jsem a co dělám je stejně hodnotné dílo Boží jako kterékoli, pokud má vliv, který Bůh zamýšlí v mém životě a ve společnosti kde se právě nacházím“. Dnes sloužím v TC a je to znovu pro to, abych mohl ovlivnit společnost na místě kam mě Bůh povolal. Vím, že jsem to já, protože se mnou o tom mluvil. Každý z nás může slyšet  jeho hlas a pokud slyší, zná výzvu svého života v aktuálním čase – tedy, že je povolán k uplatňování vlivu. Bůh má přece moc nás vést. Druhou výzvou je: uplatňujme takový vliv, aby to bylo ve shodě s Boží vůli. Apoštol Pavel na několika místech ve svých dopisech křesťanům píše: „nepřestávám se modlit za to, abyste poznali jeho vůli, jak je dobrá, a tak mohli nést jemu ovoce“. Co je tedy Boží vůlí a jaký člověk ji může do tohoto světa přinášet? Co je tou solivostí, kterou nutně potřebujeme, abychom mohli vliv vůbec mít? Jak si solivost udržíme, aby náš vliv ve společnosti měl vůbec nějakou cenu a naše skutky nebyly jen zbytečným plácáním do vody kde nejsou ryby? A nakonec: na co máme mít ve skutečnosti vliv?

 

Pokud čteme Ježíšovy výroky v kázání na hoře (Matouš 5:1 a dál), pak  vidíme charakteristiku solivosti v jednoduchých věcech, které jsou zároveň principy uplatňování vlivu.

  1. Nebýt spokojen s tím co jsem doposud poznal, neříkat tak a tak to je, respektive vědět, že jsou kolem mě stále věci, o kterých nic nevím, které jsou pro mě neznámé, nepoznané a dokonce být připraven na to, že v mnohých věcech je mé poznání omezené nebo dokonce mylné. Vědět, že nejsem expert na vše, ale že potřebuji druhé k tomu, abych mohl věcem porozumět ve své podstatě. Ježíš takového člověka nazývá „chudý v duchu“. Princip vlivu, který já tady v praktické rovině vidím je dvojí: Pokud jsem chudý potřebuji druhé aby mně obohatili, tedy potřebuji Boží moudrost, abych viděl věci „tak jak jsou“ a potřebuji „člověka“, aby mi pomohl realizovat to, v čem se právě nacházím. Ježíš ne nadarmo pak říká: „takovýmto náleží království nebeské“, tedy kvality jako je spravedlnost, pokoj, radost, autorita (vliv), dovednost, která věci ovlivní, jako je moudrost, Boží moc, víra, a všechny dary o kterých se můžeme dočíst v písmu. Člověk bohatý si říká: „nikoho a nic nepotřebuji, mám vše co potřebuji“. Člověk chudý volá k Bohu a hledá pomoc také u lidí. Projevy jsou jednoduché, takového člověka vidíte pak v situacích kdy jiný v krizi ztrácí, že vždy nalézá odpověď a má kolem sebe druhé, kteří spolu s ním ovlivňují společnost. Vždyť pisatel přísloví říká: „Boj veď s rozvahou, ve množství rádců je vítězství“  (Přísloví 24:6) Uplatňujme tedy vliv tím, že pozveme do svého života „rádce“ aby boj (vliv) mohl být veden s rozvahou a přinesl Boží království.
  2. Nebýt spokojen s tím, v jakém stavu se věci nacházejí. „Blaze těm, kdo pláčou, protože oni budou potěšeni“, což znamená, že uvidí ovoce svého pláče, jejich pláč bude mít vliv. Nad čím vlastně máme plakat? Nad rozbitými manželstvími, nad nespravedlností, nad křivdou a bolestí druhých, nad zmařenými životy, nad nespasenými přáteli a rodinou, ale také nad rozbitými cestami, špinavými fasádami, neupravenými zahrádkami, nezaměstnaností, nespokojeností, nevděčností, podlostí, chamtivostí, leností a já nevím čím ještě. Jakub píše ve svém dopise, že lidé často „pláčou“ a prosí, ale nic nedostávají. Nevidí žádnou změnu a to přesto, že „pláčou“. Jeho odpověď je jednoduchá, náš pláč není pláčem Božím, ale našim vlastním. Ano jsme nespokojeni, ale pouze se stavem svých peněženek, kde náš pláč je pláčem výčitek a závisti vůči těm, kdo se mají lépe. Jsme nespokojeni s tím, jak dobře (špatně) jsme oblečeni, kdo jak vypadá a vypadat by měl, co by mělo být podle nás správné a co ne, kdo, co, komu udělal, a tak pomlouváme jedni druhé a utvrzujeme se ve svých vlastních pravdách. Tedy ano, pláčeme, ale jen kvůli našim vášním. Všichni asi známe pláč vzteku, sebelítosti, ponížení, sentimentální pláč při pohledu na ty, kteří se mají „romanticky krásně“.  Přesně toto jsou hradby, které nám zabraňují mít vliv. Naopak nespokojenost vztahovaná k skutečným potřebám druhých, nás může vést k opravdovému pláči, který je vyjádřením touhy po změně. A jsem si jist, že takovýto pláč najde odezvu, vyvolá reakci, dá nám potřebu jednat a nenechat věci tak jak jsou. Budeme pak sami plakat s plačícími, v čemž nevidím pouze slzy, ale také reálnou akci. Plačme: „ Bože chci vidět změnu, jak mohu já ji být nápomocen?“
  3. Být schopen naslouchat. Další výrok Ježíše nám slibuje za dědictví zemi. Tu však obdrží ti, kdo jsou tiší. Nemyslím si, že se tady jedná o to nemluvit, ale spíše o to, být schopen v tom všem hluku slyšet Boží hlas, neprosazovat sama sebe, ale  hledat to, co je ve skutečnosti potřebou.  Často, když přichází problémy, máme tendenci hned navrhovat řešení, prosazovat svoje pohledy na věc a v tom všem nevnímat druhé, Boha. Vzpomeňme si na krále Rechabeáma, kterého prosil lid od uvolnění z těžké otrocké práce. Místo toho, aby naslouchal starcům se zkušeností, poslechl mladé nezkušené rádce, což vyvolalo roztržky v Izraeli, které vedly v rozpad země na dvě království. Tichost je v mých očích vždy spojena s pokorou a poslušností a obě tyto vlastnosti králi Rechabeámovi chyběly v klíčové situaci (1Kr. 12k). Pokora znamená vidět druhé přednější než sebe, být schopen se omluvit, přijmout důsledky svého jednání. Poslušnost je dítětem pokory, stejně jako oddanost, loajalita.
  4. Být citlivý na bezpráví. Ježíš ukazuje, že ti kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, budou také nasyceni. Moje jednoduchá otázka zní: „Čím budou nasyceni?“. Podívejme se do žalmů. David často pláče nad bezprávím. Nechce se s ním smířit a to ani ve svém životě, ale také ve společnosti. Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku, nedej, aby se mé srdce přiklonilo ke zlu, ať se nedopustím svévolnosti s muži, kteří pášou ničemnosti; jejich vlídnosti okoušet nechci. Spravedlivý ať mě třeba bije, pokládám to za milosrdenství, ať mě trestá, je to pro mou hlavu olej, má hlava to neodmítne, v jejich neštěstí se za ně ještě budu modlit. Žalm 141: 3-5 To co však David dělá je, že volá k Bohu, očekává pomoc od něj. Všiml jsem si jak často, když máme pocit, že se nám děje nějaká nespravedlnost, bereme spravedlnost do „svých rukou“. Místo toho, abychom hledali pomoc u Boha a nechali soud jemu, řekneme si: „přece si nenechám kálet na hlavu“. Ano jsme sice citliví a žízníme po spravedlnosti, ale nejsme ochotni se podřídit svrchované Boží vládě. Podívejme se opět na Davida jak jednal s králem Saulem, který jej nespravedlivě pronásledoval a usiloval mu o život. Měl možnost jej zabít a vyřešit svůj problém, ale neudělal to. Nechal Boha soudit. Jaké by mělo na život Davida důsledky  kdyby Saule zabil? Jaký by vlastně musel David být, aby to vůbec mohl udělat? David plný zloby, hořkosti, nenávisti, pocitů – „mám na to právo“. A přesně tady je problém. Vždy když jednáme s ohledem na svá práva jsme v nebezpečí, že se zapomeneme poddat Bohu. Začneme používat zbraně, které místo pokoje vyvolají boj a válku, tam kde by být nemusela. Samozřejmě, že i David bojoval  a dokonce Ježíš převracel stoly a vůči pokrytectví se velmi rázně vymezoval. Přesto věřím, že jejich srdce hledalo především spravedlnost u Boha s důvěrou v jeho vedení a ochotou se mu poddat. Jak jinak si lze vysvětlit, že Ježíš v chvíli největšího bezpráví na kříži nebojuje lidskými zbraněmi, ale odevzdává svou duši Otci s prosbou o odpuštění těm, kteří bezpráví dopustili nebo se ho přímo účastnili. Náš hlad a žízeň po spravedlnosti tak může být nasycena jen v Kristu, ve kterém jsme i my ospravedlněni. Bude, ale také nasycena tím, že ať již v tomto životě nebo na věčnosti, uvidíme spravedlnost naplněnou.
  5. Být milosrdný. S předešlým principem souvisí tento. Nemohu čekat milosrdenství pokud sám milosrdenství neprokazuji. A milosrdenství je vždy na místě tam, kde by měl být trest z důvodu provinění. Všiml jsem si, že samospravedliví lidé nedokážou odpouštět druhým jejich chyby. Samospravedlnost vychází z předpokladu toho, že dodržuji zákony, ale jsou to pravidla, které si určuji "sám". Židé nemohli přijmout Krista pro jejich 613 přesných doplnění zákona Tóry. Oni pevně věřili, že tyto pravidla jsou pro ně závazné a tak na celou společnost aplikovali těžké břemeno zákona. Ježíš, který poukazoval vždy na podstatu pravidel a ne na jejich literu byl pro ně nepohodlný. Zpochybňoval jejich samospravedlnost tím, že nedbal na tato nařízení, ale šlo mu o člověka a projevy lásky, naplnění skutečného zákona: „Milovat budeš Boha s celého svého srdce, mysli i síly a bližního svého jako sebe sama“. Podívejme se na Ježíše a cizoložnici. Čím byla ospravedlněna? Pouze milosrdenstvím, a to ji také proměnilo. Jak jsem již řekl, samospravedlivý člověk nedokáže projevovat milosrdenství, protože by tím musel sám uznat, že není spravedlivý. Jak říká písmo: „není spravedlivý ani jeden“, ale přijmutí této informace by znamenalo zemětřesení mezi lidmi. Pokud přece nejsem spravedlivý, potřebuji sám milost, protože jinak by mi náležel trest zatracení. Být milosrdný, neznamená být hloupý. Milosrdenství je Boží vlastnost, On je ten, který s námi nenakládá podle našich provinění, je Otcem milosrdenství (2 Korintským 1:3). Tato Boží vlastnost je předpokladem pro to mít vliv, ale nenechme se mýlit, mnozí museli pro milosrdenství trpět, na prvním místě Ježíš Kristus. Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem (Jakub 2:13.)
  6. Nemít v osobním životě překážky selhání. Přemýšleli jsme v čem všem nám selhání - hřích překáží? Především zaneřáďuje naše srdce nepokojem, pocity viny a způsobuje, že nevidíme Boha. Pokud se nám náš hřích líbí, je to dokonce tak, že přestáváme Boha hledat, protože bychom pravděpodobně slyšeli věci, které se nám líbit nebudou. Nezapomeňme při tom, že Bůh je Otec milosrdenství, takže můžeme přistupovat  směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas. Co je a co není čisté se také nemůžeme dost dobře dovědět bez osobního vztahu s Bohem, který zkoumá naše „ledví“. Neřeknou nám to žádné časopisy životního stylu, ani odborné publikace. Apoštol Pavel, ve svém dopise Efezkým křesťanům píše: „to vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ. Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci“. Zkusme najít nějaké marné představy ve vlastních životech. Jsou to představy o tom, jak se máme dobře bez práce, o tom jak nás mají druzí milovat, bez naší lásky, o tom co je dobré a co ne, o tom kdo naplní naše vnitřní potřeby, o sexu, o…  Často je to tak, že tyto představy přinesou něco příjemného, ale většinou pouze v období, kdy je klid, kdy se nám daří. Pak přijde první zklamání, nevěra, ztráta zaměstnání a my jsme nuceni najít jiné představy.  A díky svým představám o životě děláme další věci. Abychom je dělali musíme otupit své svědomí, což se podepíše na naši vůli. Přestaneme mít touhu hledat Jeho vůli, ale začneme sami sebe prosazovat až nakonec s chtivostí děláme to, co jsme sami zavrhovali. Vždyť odkud jsou mezi námi boje a sváry? Ne snad odtud, že nám jde jen o naše vášně? Sice bychom se chtěli mít dobře, vlastnit, být plni pozitivních emocí, a o to i prosíme, ale špatně, protože nám jde jen o nás samotné. Dokonce máme své představy, jak by to měl Bůh udělat. A protože On se nenechá zatáhnout do našich představ, tak my mu nakonec spíláme a máme vůči němu i druhým, kteří nás napomínají, zatvrzelé srdce. Mít čisté srdce je předpokladem pro to vidět Boha. Zatvrzelé srdce jen těžko bude chtít Boha vidět. Vidět Boha je předpokladem pro to, znát jeho touhy, vůli. Čisté srdce jistě neznamená nikdy neudělat nic špatně, ale znamená to, být připraven pro cokoli k čemu mně Bůh povede, nemít své vlastní představy o životě, být nepopsaným papírem, na který On může ve vztahu se mnou psát, své představy konfrontovat s realitou. V praxi to znamená trávit čas s ním na modlitbě. Ne před jídlem, ne ve spěchu, ale čas s ním. Ptát se Ho, smát se s Ním, plakat s ním, pracovat s Ním. Jak říká apoštol Pavel: „neustále se modlete, buďte v tom vytrvalí“.  Obávám se, že pokud chceme mít vliv, pak bez čistého srdce v setkávání s ním to nepůjde.
  7. Přinášet pokoj. Jeden s Ježíšových titulů je Kníže pokoje. Tento kníže má své syny, a ti jsou nazýváni synové Boží. Jakým způsobem přinášel Ježíš pokoj? Pavel píše, že skrze kříž Kristův Bůh smířil lidstvo. Tedy různá etnika, kultury, národy, rodiny, firmy, spolupracovníky a já nevím koho ještě. Prostě kdokoli se může smířit s druhým v Kristu. Vzpomínám si na mnoho příběhů, jak Bůh smiřoval lidi plné nenávisti jeden vůči druhému. Nenávist neroste jen z křivdy, ale také z předpojatosti a předsudků, kdy to, co neznáme, co je jiné než my dopředu odsuzujeme, nejsme schopni milovat takové jaké je a klademe si vlastní podmínky, za kterých druhé přijmeme. Ježíšův způsob nesení pokoje byl tedy vlastní oběť. Obětoval sebe, aby druhý mohl žít. Přinášet pokoj tedy znamená v prvé řadě nést oběť. Tou obětí může být čas strávený s druhým abych ho poznal a odboural své předsudky, tou obětí také může být přikrytí nedostatku své ženy či přítele raději než hledání chyb, tou obětí je jistě také láska k nepřátelům projevená tím, že naplním jejich potřeby přesto, že mi ubližují a já jsem v pokušení jim pěkně znepříjemnit život, tou obětí může být vzdání se vlastní záliby pro nutnost pomoci bližnímu, tou obětí může být také vzdání se toho , co druhého dráždí a vede k pohoršování. Obětí nic neztrácíme. Neztratíš svoji důstojnost tím, že se pro druhého obětuješ. Oběť přináší smíření, a smíření je zárukou pro jakýkoli pokoj. Smíření s Bohem vede k ukončení obviňování Boha za vše co se děje, smíření s člověkem vede vztahu. Přinášet pokoj však znamená ještě jednu podstatnou věc, a tou je nesení Krista všem, se kterými se dostáváme do styku. Je to totiž jeho oběť, která vyvolává pokoj a schopnost nést tento pokoj dál. Nezapomeňme, že v otázkách vlivu je smíření a pokoj často tou nejpodstatnější věcí, proto také věřím, že právě na základě nesení pokoje můžeme být nazváni dětmi Božími.
  8. Být ochoten nést těžkosti vzhledem k tomu čeho chci dosáhnout. Poslední ingrediencí solivosti je schopnost jít přes překážky k cíli. Nutným předpokladem jistě je vědět k jakému cíli mám běžet, ale také to, že bez vytrvalosti v těžkostech žádného cíle nedosáhneme. Každý sportovec ví, že cenou za vítězství a doběhnutí do cíle je trápení se nejen na trati, ale také při každodenním tréninku, který je součástí každého závodu. Ježíš nás učí, že před stavěním věže si máme spočítat náklady na to, jestli jsme schopni ji dostavět. Co jsou tyto náklady? Nedávno jsem mluvil s jedním z našich dobrovolníku o možnosti zůstat v dobrovolnické službě. On si nebyl jist zda chce pokračovat a svoje rozhodnutí zakládal na tom, co mu to přinese dobrého. Naprosto jsem jej překvapil tím, že jsem se ho zeptal: „ a víš co ti to přinese nepříjemného?“.   Zatvářil se udiveně a řekl mi, že nepříjemné věci raději potlačuje. Na to jsem mu odvětil: „ a to je právě to, proč s tebou mohu tak málo počítat“. Skutečnost je taková, že Ježíš svým učedníkům vysvětloval princip následování takto: „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem“ (Lukáš 14:27). Toto místo předchází právě podobenství o stavění věže. Na jiném místě hovoří o potřebě zapřít sám sebe. Tento svět je postaven na principu slasti bez překážek. I náš dnes již bývalý dobrovolník hledal prospěch a nepříjemné věci se snažil vytěsnit. V praxi tomu má být právě naopak. I jemu jsem říkal, předtím než se rozhodl pro dobrovolnickou službu: „pokud chceš být dobrovolníkem, fajn, pokud ne, taky dobře. Rozhodnutí je na tobě“. A právě toho se týká poslední princip. Jak děláme rozhodnutí ve svém životě. Myslím, že Bůh chce každé dílo, které započal také dokončit. Stejně tak i my nezačínáme věci s tím, že nechceme vidět výsledky. Způsob, ale jakým s věcmi začínáme je pro budoucnost těchto věcí důležitý. V praxi také jednoduchý, zkusme se podívat na naši práci, cíle z pohledu toho, co nám to přinese za těžkosti. Jsme ochotni je nést? Proč si myslíme, že je tak mnoho manželských vztahů, které se rozpadají? Není to proto, že mladí zamilovaní neučinili kvalifikované rozhodnutí? Vždyť každý farář, pastor, dokonce i světská moc při obřadu říká formuli: „bereš si ji v dobrém i zlém, dokud Vás smrt nerozdělí“. To jsme při obřadech takoví pokrytci? Ne. To jsme pokrytci když přijímáme nabídku práce nebo služby, kterou v prvních těžkostech opouštíme? Ne. Nejsme pokrytci, jen špatně počítáme náklady. Naše rozhodnutí se opírá o pozitiva, silné emoce, slibné peníze, krásu snoubenky, zábavu, to jestli je služba prestižní, atp. Pokud chceme mít vliv, pak naše rozhodování musí být zodpovědné. Musí být o nás zřejmé, že naše Ano je Ano a naše Ne je skutečné Ne. Ježíš nám v tomto posledním „blaze těm“ ukazuje, že i dobré věci přinesou protivenství, posměch, těžkosti. Jediné s čím můžeme počítat často je, jen to, že naše odměna je v nebi. To je také naší útěchou pro dny těžkostí.

 

Nakonec chvíli přemýšlejme  o dvou mužích, kteří přišli za Ježíšem s tím, že ho budou následovat. Co jim každému zvlášť odpověděl? 

Fiktivní rozmluva Ježíše s dvěma bratry (vedeno monologicky, doplň si mluvu bratří Disciplesových): 

…. „Jé to jsem rád, že jdeš. Můžeš hned nebo mám chvíli počkat? ….. Aha, jo dnes máš pohřeb. Takže zítra? …. Jo to ještě pokračuje smuteční obřad. …. Je mi jasné, že je blbé abych na něj šel když nejsem pozvaný. No já někde počkám. ….  Že se to protáhne? ……  Aha pozůstalost a tak, je mi to jasné. ….   Jo ty máš ještě bratra. On taky chce s námi? …..  Že neví kde budeme spát a co budeme jíst? …..  No pokud má špatný žaludek, tak mu vyřiď, že jsem zařídil jen vybrané restaurace a o spaní ať si nedělá starost, tady mu dej rozpis hotelů, pokud se mu něco nebude zdát, tak ať dá vědět. ……   To je samozřejmý, že nepůjdeme pěšky, jo a taky mu vyřiď, že bude mít vždy vlastní pokoj, pokojskou s výhledem na moře. Máte ještě nějaké připomínky abych je zapracoval do našeho plánu cesty? …….    Dobře, tak si to zrekapitulujme, vyrážíme za měsíc, pouze za pěkného počasí, jedeme  Porschem Cayen, spát budeme 2x Hillton, 5xFourseason, ten čtyřhvězdičkový hotel jsem teda vyškrtl, jo a mluvit budu pouze tehdy když vám to nebude vadit, je mi jasné, že nechcete žádné nepříjemnosti. V případě změny počasí vám proplatím veškeré ztráty. A nakonec, ztráty z vašich polností beru plně na sebe, nechci přece abyste trpěli škodu kvůli výletu se mnou“.

 

CO BYS POTŘEBOVAL VĚDĚT ABY SES BYL OCHOTEN VYDAT NA CESTU?

 

CO MUSÍŠ DNES UDĚLAT ABY SES ZÍTRA STAL ČLOVĚKEM                      VLIVU?

 -pk-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Odpovědi na otázky v závěru.

Petr30. 7. 2010 20:11

Odpověď na první otázku: Za prvé bych potřeboval nějakým zázrakem získat schopnost poznání Boha v plnosti (ne jen částečně). Je to pro mě zásadní v tom že jenom 100% poznání přináší poznání skutečné, úplné a nezkreslené pravdy.
Pokud o sobě někomu sdělím 50% pravdy (všechny své špatné vlastnosti) a někomu druhému zbylých 50% pravdy každý z nich uvidí někoho docela jiného, aniž bych lhal. Jen úplná pravda je pravdou. No a potom jakkoli to zní divně bych rád věděl o té cestě všechno, jak jinak můžu spočítat náklady? Jak jinak se můžu zodpovědně rozhodnout? I Ježíš přesně věděl do čeho jde, neznal pouze první krok. Znal Boha v plnosti! Ne jen částečně.
Odpověď na druhou otázku: Poznávat Boha, mít s ním vztah, činit pokání, nelpět na svém životě, představách. Ochota naplňovat Boží vůli.

Re: Odpovědi na otázky v závěru.

Petr 10. 8. 2010 14:26

Díky :-)